Byl poklidný večer v panelákovém bytě.

Byla jsem sama, protože manžel měl havířské posezení a to se leckdy protáhlo dlouho do noci a tak jsem si vzala knížku a schoulila se do křesla a četla. Když zazvonil zvonek, lekla jsem se tak, že jsem až vyskočila.

„Kdo to může být v jedenáct v noci“, pomyslela jsem si

Za dveřmi stál soused z vedlejšího baráku, celý vyděšený a hned spustil. „Prosím Vás Vy máte auto, neodvezla by jste manželku do porodnice?“ Přikývla jsem a domluvili jsme se, že předjedu před vchod a on jde pro manželku. Čekala jsem u nich před vchodem, když ze vchodu vyletěl pán a spustil. „ Prosím Vás ona už nemůže jít, pojďte se mnou nahoru.“
Když jsme vcházeli do bytu, slyšela jsem hlasité sténání. „Je v ložnici“ řekl pán a než jsem se nadechla, práskl dveřmi a byl pryč.

Došla jsem do ložnice a na posteli ležela paní, oči vyděšené, slzy v očích

Bylo vidět, že je na kraji hysterického záchvatu. „Musíš jednat děvče,“ pomyslela jsem si a spustila. „AHOJ, já jsem Jiřina, neboj se mě, přišla jsem ti pomoct. Dovedl mě tvůj manžel, ale zase někam odběhl. Jak se jmenuješ?“ „Iveta“, hlesla potichu. „ Dobrý, Ivetko, to zvládneme, Jak jsi na tom?“ „Blbě, cítím mimino až dole.“ „Dobře, klid, koukneme se na to.“ Miminko bylo opravdu až dole, viděla jsem hlavičku a věděla jsem, že musíme rodit doma. „Je to dobrý, neboj a teď mi řekni, kde máš nějaký sterilní obvaz a nůžky. Panika se vrátila do jejich očí, ale kde to najdu mi poradila. „Tak děvče, teď až budeš mít stah, pořádně zatlač a neboj, jsem tady. Když začala tlačit, klepala se ve mně dušička, ale musela jsem být statečná a neukázat, že se bojím možná stejně jak ona.

Ani nevím, kde se ve mně vzala ta ráznost

Povedlo se, miminko se narodilo a začalo řvát na celé kolo. „Máš krásnou holčičku“ řekla jsem. V hlavě mi letěly myšlenky, co dál, podvázat pupeční šňůru ze dvou stran a mezi přestříhnou. Smotala jsem sterilní obvaz na pevnou šňůrku, podvázala a střihla. Miminko jsem omyla, a zabalila do velké pleny a vrátila jsem se k mamině. Odrodili jsme i placentu a v ten moment se otevřely dveře. Tatínek se vrátil. Naštěstí i s doktorem. Doktor kouknul na maminu, sebral placentu, kouknul na miminko a řekl. „No vidíte dámy, že jste to zvládly dobře.“ Spadl mi kámen ze srdce. Ivetu i miminkem odvezl do nemocnice a já se vrátila domů.

Doma už se svítilo, tatínek se vrátil

Jak jsem vešla, spustil.“Kde jsi byla?“ říkal to docela naštvaně a já hned na to: „ A kde jsi byl tak dlouho ty?“ „Ty víš, kde jsem byl.“ Už jsem to nevydržela a vyhrkla jsem. „Janku, já jsem porodila miminko.“ Jeho obličej si budu pamatovat dodnes. „COŽE?“ Začala jsem mu to všechno vyprávět a teprve v tu chvíli jsem se začala klepat. Slzy mi valily z očí a nešly zastavit. Objal mě a uklidňoval. „Jsi šikovná holka“. Nakonec jsem usnula.
Po sídlišti se to samozřejmě hned rozkřiklo, a tak když jsem navštívila svého gynekologa dělali si ze mě legraci, že jim fušuju do řemesla.
Nakonec mě pochválili i tam, že jsem to zvládla.

Možná jsem byla ve správnou chvíli na správném místě a i když jsem nevěděla, že vím, jak odrodit dítě, přesto to v hlavě bylo a já to jen využila.
bobalka

Admin – to stojí za uveřejnění.