Byl poklidný večer v panelákovém bytě.
Byla jsem sama, protože manžel měl havířské posezení a to se leckdy protáhlo dlouho do noci a tak jsem si vzala knížku a schoulila se do křesla a četla. Když zazvonil zvonek, lekla jsem se tak, že jsem až vyskočila.
„Kdo to může být v jedenáct v noci“, pomyslela jsem si
Za dveřmi stál soused z vedlejšího baráku, celý vyděšený a hned spustil. „Prosím Vás Vy máte auto, neodvezla by jste manželku do porodnice?“ Přikývla jsem a domluvili jsme se, že předjedu před vchod a on jde pro manželku. Čekala jsem u nich před vchodem, když ze vchodu vyletěl pán a spustil. „ Prosím Vás ona už nemůže jít, pojďte se mnou nahoru.“
Když jsme vcházeli do bytu, slyšela jsem hlasité sténání. „Je v ložnici“ řekl pán a než jsem se nadechla, práskl dveřmi a byl pryč.
Došla jsem do ložnice a na posteli ležela paní, oči vyděšené, slzy v očích
Bylo vidět, že je na kraji hysterického záchvatu. „Musíš jednat děvče,“ pomyslela jsem si a spustila. „AHOJ, já jsem Jiřina, neboj se mě, přišla jsem ti pomoct. Dovedl mě tvůj manžel, ale zase někam odběhl. Jak se jmenuješ?“ „Iveta“, hlesla potichu. „ Dobrý, Ivetko, to zvládneme, Jak jsi na tom?“ „Blbě, cítím mimino až dole.“ „Dobře, klid, koukneme se na to.“ Miminko bylo opravdu až dole, viděla jsem hlavičku a věděla jsem, že musíme rodit doma. „Je to dobrý, neboj a teď mi řekni, kde máš nějaký sterilní obvaz a nůžky. Panika se vrátila do jejich očí, ale kde to najdu mi poradila. „Tak děvče, teď až budeš mít stah, pořádně zatlač a neboj, jsem tady. Když začala tlačit, klepala se ve mně dušička, ale musela jsem být statečná a neukázat, že se bojím možná stejně jak ona.
Ani nevím, kde se ve mně vzala ta ráznost
Povedlo se, miminko se narodilo a začalo řvát na celé kolo. „Máš krásnou holčičku“ řekla jsem. V hlavě mi letěly myšlenky, co dál, podvázat pupeční šňůru ze dvou stran a mezi přestříhnou. Smotala jsem sterilní obvaz na pevnou šňůrku, podvázala a střihla. Miminko jsem omyla, a zabalila do velké pleny a vrátila jsem se k mamině. Odrodili jsme i placentu a v ten moment se otevřely dveře. Tatínek se vrátil. Naštěstí i s doktorem. Doktor kouknul na maminu, sebral placentu, kouknul na miminko a řekl. „No vidíte dámy, že jste to zvládly dobře.“ Spadl mi kámen ze srdce. Ivetu i miminkem odvezl do nemocnice a já se vrátila domů.
Doma už se svítilo, tatínek se vrátil
Jak jsem vešla, spustil.“Kde jsi byla?“ říkal to docela naštvaně a já hned na to: „ A kde jsi byl tak dlouho ty?“ „Ty víš, kde jsem byl.“ Už jsem to nevydržela a vyhrkla jsem. „Janku, já jsem porodila miminko.“ Jeho obličej si budu pamatovat dodnes. „COŽE?“ Začala jsem mu to všechno vyprávět a teprve v tu chvíli jsem se začala klepat. Slzy mi valily z očí a nešly zastavit. Objal mě a uklidňoval. „Jsi šikovná holka“. Nakonec jsem usnula.
Po sídlišti se to samozřejmě hned rozkřiklo, a tak když jsem navštívila svého gynekologa dělali si ze mě legraci, že jim fušuju do řemesla.
Nakonec mě pochválili i tam, že jsem to zvládla.
Možná jsem byla ve správnou chvíli na správném místě a i když jsem nevěděla, že vím, jak odrodit dítě, přesto to v hlavě bylo a já to jen využila.
bobalka
Admin – to stojí za uveřejnění.
zachovat “chladnou hlavu” v těchto a podobných situacích je umění. gratuluji.
Různé situace udělají z člověka zbabělce, nebo i hrdinu.Musím říci, že k této odvaze je potřeba mít v sobě odhodlání a čistou hlavu, aby člověk nepanikařil. Moc obdivuji a blahopřeji
Teda to jste odvážná a gratuluji Vám.
Nedokážu si představit být já ve vaší situaci, jste fakt profesionální, máte můj obdiv.
Ještě ted mi mrazí v zádech z vašeho článku a děkuji Radku že ste to sem zveřejnil.
Tak to je síla. Jste zářný příklad toho, že když je člověk v situaci ze které není úniku, dokáže velké věci. Jste opravdu dobrá.
Super a ta odvaha!
jako námět pro film dobrý. Nemyslím to ironicky, opravdu to považuji za velké hrdinství.
Taky blahopřeju a jsem ráda,že to nepotkalo mě, asi bych se pořádně zapotila i když o tom něco vím.Když je to nutné,člověk zorganizuje všechny síly a dokáže i nemožné.
Člověk musí být na sebe, potom všem, asi na sebe pyšný, že dal život novému človíčku, samozřejmě v tu chvíli je těžké nezazmatkovat, ale když si člověk věří, tak jde vše líp. Blahopřeji k takovému výkonu.
Moc vám gratuluji k vaší odvaze. Jste statečná a prima ženská!
Tak to opravdu klobouk dolů. Člověk nikdy neví, do jaké situace se v životě dostane a Vy jste to zvládla naprosto skvěle. A máte na to teď krásnou vzpomínku.
Veľká odvaha, rozvaha a statočnosť.
Děkuji Vám za krásné komentáře, dodám, že tatínek se po týdnu slavení zastavil a donesl mi kytku a poděkoval a s maminkou jsme se docela skamarádily.
To je dobře a je dobře že Denisku vídáte.
tak to je nádherný zážitek, gratuluji
Klobouk dolů za to zvládnutí. Já jsem takový zmatkař, že bych asi nadělala víc škody než užitku. Musí to být krásný pocit, když víte, že jste pomohla nejen miminku ale i ostatním ke štěstí! .)
Nádherný příběh.Byla jste opravdu velmi statečná.A co holčička jak se jmenuje?
Holčička se jmenuje Deniska a je už z ní velká slečna.
No pěkná dávka nervů, ale hlavně, že to dobře dopadlo.
Tak to klobouk dolů, jste úžasná, člověk nikdy neví jak se zachová v dané situaci, až jak tato ituace nastane a vy jste se zachovala na jedničku.
ANO,je to velká odvaha,nikdy nevíte,co se může stát,tady všechno dopadlo dobře a to je důležité
Bobalko, tak za tohle jen palec nahoru 🙂 Co dodat víc?
Tak na tohle musí být notná dávka odvahy, ale nikdo neví, co se v nás skrývá a jak honem reagovat v dané situaci. Ale jak se říká, když není zbytí, musel by si člověk nějak poradit. Taky musím pochválit, jste prostě dobrá, budete si to celý život pamatovat a mít ze sebe dobrý pocit, že jste pomohla na svět miminku. 🙂