Po dlouhé době jsem si projel založená témata v diskuzním fóru a jedno z nich se mi zalíbilo.
Přečetl jsem si tam pár odpovědí, tak vyvolám další diskuze, třeba i vaše nové komentáře a příspěvky.
- jak a kde jste se seznámili se svým partnerem
- měli jste nějakou krizi, jak jste ji překonali
- jak to šlape nyní
Každý příspěvek vašeho vlastního seznámení, který bude samostatně vložen do komentáře je za 30 bodů – připište si je do adventu.
Admin si dává 30 bodů a začne
Se svojí partnerkou jsem se seznámil na seznamce. Do hospod nechodím, ani bych tam ženu pro sebe nehledal. Na disko taky nechodím, přece jen 52 let není na seznamování při hopsání zrovna ideální věk. Na rybách je to většinou samej chlap nebo obsazená žena. Nehledal jsem mládí, ale ženu svého věku. Tak zbylo internetové seznámení.
Jsme spolu 3 roky a jako každý vztah i ten náš je občas s mráčky. Důležité ale je, že se brzy vyjasní a vše skončí se smíchem. To je výhoda našeho věku. Člověk už ví co chce, co je tolerance, ale hlavně jak si vážit té své druhé polovičky, já říkám “kofolky”. Kdo znáte reklamy, pochopíte proč.
Byla i krize, která trvala asi 14 dní, ale díky tomu, že jsme si o tom promluvili se vše spravilo
Nyní je to vše v pořádku, máme se rádi, jezdíme na výlety a prožíváme běžný život. Dovolená u moře proběhla v klidu a pohodě, jen byla míň romantická, ale to příští rok napravím. I když spolu zatím nebydlíme, víme o tom, že jsme “my dva” a těšíme se na sebe. Dřív bylo normální, že muž odejel na týden na montáž a vracel se domů na víkend, dovolenou… Dnes je situace o hodně lepší, existuje mobil, e-mail a další aplikace, takže každý může být spolu i na dálku. Určitě si nemyslím, že budování nějakého vztahu je hned o stěhování, ale přesto bych jednou rád usínal a probouzel se vedle ní každý den. Ne vždy vztah ze seznamky vyjde, ale můj vyšel. Velké díky kofolko.
Fuška, ale 30 bodů si připíšu 😀
Pavel, jeden z naší party rybářů
Rozumný kluk, pracuje, chodíme spolu na ryby, dlouholetý kamarád, takže ho dobře znám. Teď je sám. Vztah mu nevyšel. Nedá se říct, že by to bylo jen jeho vinou, spíš horší komunikací, občas “výstřelem do tmy”, ale taky tím, že se moc nepřizpůsoboval a nevážil si toho co doma měl. Místo zábavy s ní se hodně věnoval práci. Ne že by byl tak nechápavý, ale znáte nás ženy. Jsme holt občas “matějové” a pokud nás nesměrujete správným směrem, často tápeme 😀
Kolikrát jsme mu říkali: “nečum furt do mobilu, neseď doma u počítače, běžte do kina, jeďte na výlet..” Stejně jako já se pohybuje v oblasti internetu, tak má dost práce, on je spíš programátor. Některé aplikace najdete i zde. Nedbal tomua a na to taky doplatil. Měl milou a pěknou přítelkyni. Pořád na ni myslí a chtěl by jí zpět. Jediná věc, které se nabízí, je o ní začít znovu bojovat. Za mě: “bojuj, stála za to”
Ale jak má bojovat
- kdo poradí, dostane za rozumnou radu 10 bodů navíc
- já si připisuji dalších 30 za příběh z okolí
Takhle se můžete zapojit i vy, admin možná zohlední kvalitu a pěkný příběh jinými body.
Než bych zase vymýšlel nějakou letní soutěž, zvolím raději tuto metodu.
P. S.
Pánové, dobře si prohlédněte úvodní fotku, ať máte nějakou inspiraci a představu, co třeba vaši partnerku potěší víc než drahokam. Pusa, objetí a pohlazení je podle mě vždycky víc. Sahám si do svědomí, vy začněte také.
Rada pro Pavla. Všechny ženy milují květiny. Já na jeho místě bych objednala v některém květinářství dodáníkvětin do bytu i s kartičkou. A to ne jednou, ale na celý týden. Zkus to. A na kartičku bych vždy napsala, jak ji mi chybí. Po pár dnech bych jí zavolala a s květinami poslala pozvánku, třeba na pěkné kino atd.
rada pro Pavla – existuje e-kniha “Jak získat zpátky EX” – je celkem drahá, ale pokud pomůže …., je tam 60 denní garance vrácení peněz v případě nespokojenosti …
Tyto rady fungovaly už pro stovky lidí …. proč to nezkusit? 🙂
Rada pro Pavla – Jestli mu není přítelkyně lhostejná, musí se snažit ji trochu zaujmout a být kapánek aktivní. Jestli ví, kdy dotyčná slaví narozeniny, tak ať ji pozvat do nějaké restaurace. Nemusí to být žádná luxusní restaurace, ale taková kde se bude cítit dobře. Udělat na ní dojem. Samozřejmě nesmí chybět kytice růží a ať jí řekne, že ji má rád a že je mu s ní hezky a myslím si, že to nebude bez odezvy. My muži rádi komunikujeme zpříma a na rovinu, ale ve vyjadřování pocitů už tak přímí nejsme.
Ještě jedna rada, jak si udržet ženu: Pokud na svou přítelkyni během dne myslí, ať jí zkusí napsat krátkou SMSku. Stačí napsat, že na ni myslí a že jí přeje hezký den. Udělá jí tím určitě radost a ona bude cítit, že ho doopravdy stále zajímá. Spousta vztahů nevydrží právě proto, že on na ni myslí, ale 14 dní po něm není ani vidu, ani slechu, protože on je někde na rybách, nebo zalezlý někde u počítače.
Ja jsem svého partnera poznala ve 12 když jsme s brachou slavili 13 narozeniny. Byl pozvany a hned jsme začali po sobě pokukovat chodili jsme spolu asi cca2 tydny jestli se tomu dalo řikat chození =)
a potom dloooho nic. Ale pokažde když jsme se potkali na ruzných akci a srazech tak to mezi nama jiskřilo.
Dohromady jsme se dali až po 10 letech, no slava a bylo to zrovna na patek 13
Od te doby je to naše šťastné datum
A i když jsme spolu už 5 a pul let pořad se strašně milujem a věřím že to zůstane navěky!!!
U mně to byla láska na první pohled. Jela jsem s bratrem v autobuse z Hodonína do Dubňan. A ON v Hodoníně také nasedl. Byl cizí. Stěhoval se na Domov horníků v Dubňanech, protože podepsal 10 let, aby nemusel na vojnu. Padli jsme si do oka hned v autobuse. Když jsme vystupovali, dala jsem bráchovi za úkol sledovat, kam dotyčný půjde. Nebylo to těžké. Šel jen pár metrů. Domov horníků byl jen pár metrů od našeho činžáku. A pak to šlo rychle. Chodili jsme spolu půl roku a byla svatba. Ne, že by musela. Jenom jsme chtěli být spolu. Naši ani jeho rodiče nechápali, ale nám to bylo fuk. A tak jsme spolu 39 let. Občas přeletí bouřka, protože se mi občas stane, že to neukočíruju. Jsem býk. Ale dlouho se zlobit neumím. No a manžel navíc rád provokuje a má z mého rozčilování srandu. Jsme sehraný tým a rádi se pošťuchujem. Dcera si občas asi říká, že má střelené rodiče. Ale já jsem šťastná a myslím, že manžel taky. Podle těch rozprav, co spolu někdy vedeme o životě, si myslím, že nám to vyšlo.
Já jsem vyrazila za svoji kamarádkou, která bydlela nedaleko Heřmanova Městce. Když jsem k ní přijela, tak mi sdělila, že se seznámila s vojákem a abych s ní šla do kasáren, kde vojančil. A protože já byla pro každou srandu, tak jsem s ní šla.
Kámoška si nechala vojáčka zavolat na bránu a s ním tam přišel kluk, který se mi docela líbil, ale jen tak normálně.
On když mě tam uviděl, tak hned vyrukoval s tím, že řekne veliteli, že má také návštěvu a dostane propustku.
No a tak jsme svorně vyrazili do hospůdky.
No a ten ON si řekl o mé telef. číslo a od té chvíle jsme si začali volat a psát a když skončil vojnu, tak už tady zůstal a nakonec jsme se vzali a měli dva syny.
Byl to můj manžel, pak exmanžel /protože zlobil/ a teď už není. Odcestoval do Ameriky a tam po letech zemřel.
Já mám přítele už 17. let, jednu vnučku a od druhého syna vnoučka na cestě.
Za lásku se musí bojovat, ale ne za každou cenu.
Hm, psát sem seznamovací příběh nemusím:))))))))))))), normálka venku jsme pokecali a bylo to:)))))))))))))).
Mnozí, kteří žijí singl mají za sebou velká sklamání. A najít partnera, kterému by znovu uvěřili je pro ně nelehké. A tak čekají a hledají, až si zvyknou žít sami a do svého soukromí už ani nikoho nechtějí pustit. Musí se znovu zamilovat. Znám příběh kdy ona svému partnerovi vehementně věřila. Všichni v jejím okolí, ale tušili, že sedí na dvou židlích. Až po pětiletém vztahu, kdy stále jezdil na služební cesty, nebo na výstavy aut a podobně, vyšlo na světlo že má ženu a dítě v jiném městě. Co je to za člověka, který dokáže lhát nejen jí, ale i své ženě? Ta o tom dodnes neví a ani nikdo nechce, aby se to dozvěděla.
Po znovu přečtení Vašeho článku, Vám musím popřát hodně štěstí s Vaší “kofolkou” :-), ať Vám to vydrží. Je přece nejhezčí se ženou i snídat….
Ještě pro kamaráda, pokud o ní stojí, nesmí přestat bojovat. Nevím, jaká je dotyčná slečna, ale když za ní přijde s kytičkou a se srdcem na dlani, když jí řekne, že už pochopil !! málokterou dívku toto nepotěší, Je to jen první krok, ty další kroky jsou v jeho režii. Myslím si ale, že důležité je jít za ní osobně, telefony i SMSky jsou neosobní, Ono se hůře říká ne do prosících očí, než do telefonu.
Už jsem svůj příběh lásky psala, ale napíšu klidně ještě jednou.
Na vesnici, kde jsem bydlela nebylo moc zábavy a tak si dokážete představit to halo, když k nám na statek dorazila rota vojáků jako pomoc při žních.Všechny holky od 10 let se začaly promenádovat před ubytovnou, kde kluci bydleli. Já už byla starší (22) a tak to šlo mimo mě. Jeden večer jsme se s kamarádkou šly projít a já se chtěla stavit do hospody pro cigarety. Před hospodou stál on. Koukla jsem na něj a viděla jsem ty nejkrásnější modré oči. Když jsme vycházely, seděl před hospodou na zítce. Já se zastavila a zakoukala do jeho očí. Stála jsem tam jak solnej sloup až kamarádka mi řekla. “No pojď” a já se otočila a jen zopakovala. “No pojď.” On seskočil a šel. Zamilovala jsem se na první pohled. Když odjížděli, táta mi říkal, nebul je to voják, na takové lásce si nemůžeš stavět budoucnost. Ale já věřila, slíbil, že napíše. Když od něj přišel první dopis, bláznivě jsem tančila po obýváku. Začali jsme si psát. Na první dovolenku přijel za mnou. Pak podepsal šachtu, aby ho pustily z vojny a každých 14 dnů jezdil přes celou republiku za mnou na víkend. Nakonec jsme se vzali a já hned druhý den jsem jela s ním jako na svatební cestu do Karviné, kde mi sehnal podnájem. On bydlel na ubytovně pro horníky a tam ženy nesmí. 😀 Pak jsme od šachty dostali byt a konečně začali spolu bydlet. Jsme spolu 35 let a i když byly někdy těžké časy jsme pořád spolu. A to nám moje bytná předpovídala, že spolu nevydržíme ani rok. Vychovali jsme 3 syny a teď se těšíme z 3 vnoučátek. Víte, já si myslím, že nám pomohl hlavně humor. Protože můj manžel mě vždycky dokázal rozesmát.
Krásné vzpomínky, chválím nápad admina, možná se taky “pochlapím”
Souhlasím s babičkou. Kamarád by neměl házet flintu do pole, ale bojovat. Mne ten můj ukecával rok. Totiž neukecával, já mu vysvětlila, že nemá šanci. Ale když jsem potřebovala s čímkoliv pomoc, vždycky byl po ruce. Pozval mne na výlet, na večeři, pomáhal mi s rekonstrukcí domu vozil mne do práce i z práce, když bylo třeba, byla s ním ohromná pohoda a legrace. V životě jsem se tak nenasmála, jako s ním. Po roce si našel kamarádku, a já začala ukrutně žárlit. A bylo vymalováno. Kamarádka – nekamarádka, ten chlap je můj. A byl. Škoda, že už není. Bylo to to nejhezčí, co mne dosud v životě potkalo.
Kamarádu Pavlovi bych doporučila to nevzdat tak lehko. Méně pracovat a víc se přítelkyni věnovat. A hlavně spolu mluvit a mluvit, a třeba ji i „ukecat“ :-). To pak vyjde a ať to nevzdává předem. Každá žena chce být dobývána, a když vidí, že to přítel vzdal, řekne si – no a? Najdu si lepšího. A to se nesmí stát, chce to volat, posílat SMS, nějakou tu kytku a návštěvu, musí ji přesvědčit, že umí být jiný a bude mít na ni čas. Každá si nepotrpí na drahé večeře ani na drahé dárky, ale šup – vzít stan a tradá tam, kam nás nohy dovedou. Takový neplánovaný výlet „do neznáma“ by ji třeba upoutal. Jiná cesta nevede…musí se snažit. 🙂
mám stejný názor, pokud o něco/někoho jde, musí se bojovat
Hezké seznámení s klukem měla kamarádka z naší party, když jsme jezdili společně do Prahy do školy vlakem. Zalíbil se jí totiž výpravčí v Satalicích. Hezký kluk, vlnité vlasy, stále s úsměvem na tváři. Mockrát jsme projeli okolo a ona na něho zbožně koukala, a když neměl zrovna směnu, tak s ní ani nebyla řeč. Furt jsme ji nabádali k tomu, aby na něj alespoň zamávala. Když to tedy konečně udělala, zamával i on na ni. Tak to vlastně začalo a jednoho dne prostě z vlaku vystoupila. Pak jsme se dozvěděli, že byl naštěstí svobodný. Chodili spolu rok a vzali se. Je to jako z pohádky, že?
Dcera se seznámila s manželem v Praze. Po dokončení stavební průmyslovky nemohla najít místo, všude chtěli praxi, ale kde ji po škole vzít? Nakonec našla místo v Celetné ulici – jako prodavačka skla. Byla tam asi rok zaměstnaná, měla tam kamarádku. Ta odešla jinam a dcera tam taky dlouho nezůstala. Dostala práci jako ekonomka „ve vojenském úřadě“. Tam jí nabídli, aby si udělala vysokou školu. Ukončila studium bakaláře v Brně v oboru Ekonomika obrany státu. Až jsem žasla, kam se nakonec dostala. Mezitím se jela podívat za kamarádkou, s kterou pracovala v Praze. Tam se náhodou sešla s klukem, který tam také pracoval. Náhoda tomu chtěla, aby do sebe na chodbě narazili a byla z toho láska na první pohled. Aby ne, v jeho modrých očích se prý utápí dodnes. Mají spolu Terezku a oba pro ni dělají „první-poslední“. Všichni se mají rádi a to je hlavní.
Syn měl – pokud vím, dvě přítelkyně, jedna ale odjela studovat do Anglie, tak se za nedlouho rozešli. S tou druhou, se oženil, brali se v červnu a v prosinci se zeptal, jestli se může vrátit. Poznala jiného, tak se rozvedli. Po roce jel s kamarády stanovat na Lipno a tam se seznámil s nynější manželkou. Zalíbil se jeden druhému, tak spolu začali chodit. Zpočátku byl překvapený, že je ze stejného okolí, jako jeho táta a tudíž to tam dobře zná, hned bylo o čem povídat. Koupili domek nedaleko, asi 7km od nás, tak jsou tu dost často a Nikolka třeba i 3x-4x v týdnu. Myslím, že mají dobré manželství a že jim to klape. Syn i nevěsta je kliďas, hned je tak něco nerozhodí, dokážou se spolu rozumně domluvit.
Seznámení s manželem bylo zajímavé. Bylo to z recese, s kamarádkou jsme prostě do telefonního seznamu středočeského kraje prostě zabodly prst a zavolaly na telefonní číslo, jestli je ten a ten doma…., byl. Hovor byl originální, ahoj – jak se máš? A chodíš s nějakou holkou? Já si tě vybrala v telefonním seznamu….., napřed prý koukal, jako co se děje a pak se rozhovořil, že je sám a kolik mu je let, co dělá a tak. Potom jsme si volali asi měsíc, než jsme se rozhodli se sejít. Napřed jsem mu ale řekla, že pokud se mu nebudu líbit, ať to řekne hned a on řekl to samé. Ať si neděláme zbytečné naděje. Sešli jsme se v jedné cukrárně, to navrhl on, že má rád sladké. Setkání bylo oboustranně příjemné a v telefonování jsme pokračovali. Začal za mnou brzy jezdit a chodili jsme spolu skoro dva roky. Potom jsme se vzali, po dvou letech se narodil syn, potom za čtyři roky dcera. Děti jsou hodné, není důvod si ztěžovat. S manželem jsem už 43 let, ani jsme se nehádali, vždycky se našla cesta, abychom byli spokojeni oba. Tichou domácnost neznám, vše probíhá po domluvě. Ani si nemusíme říkat, že se máme rádi, to člověk vycítí, i když nenosí kytky každý týden. Umíme se navzájem slovně poškádlit a škádlíme také i obě vnučky. Tím, že jsme spolu vydrželi tak dlouho, přece něco značí, a proč to měnit, když to funguje. 🙂
Já jsem seznámila s mužem u mamky na dílně. Přišel tam jako nový dělník, za to já tam díky mamině občas docházela za ní asi 13 let. Počítal zrovna kusy, když jsem šla okolo a nedalo mi to. Začala jsem ho plést: 30,5,80,15,.. a šla do kanceláře. Za 5 minut jsem šla zpět a on tam znova ty kusy přepočítával. Já zase: 20, 91, 3. 65. Jen se usmál a všechny kusy sesypal na jednu hromadu a řekl: Než se tu objevíš příště, tak to snad spočtu i bez tvé pomoci.
Jsme spolu letos 35 let. Je jasné, že bouřky byly a budou. I když teď spoustu věcí řešíme s nadhledem. Je to opravdu o toleranci, respektu, úctě a komunikaci. A taky o ochotě se tomu druhému v něčem podřídit. Nikdy jsme si ani jeden nestěžoval na toho druhého u rodičů – odpověď by byla jasná a pravdivá – MÁŠ, CO JSI CHTĚL/A.
Měla jsem štěstí i v tom, že máme oba stejný smysl pro humor. Já říkám, že až ho jednou zabiji, tak mne nejen osvobodí ale ještě odškodní za ty léta strávená s ním. A muž na to, že kdyby to udělal pře 34 roky, tak už byl dávno na svobodě a svobodný. Možná se to někomu zdá morbidní ale víme, že jeden druhého má rád a že humor je kořením. 🙂
Ja som prežil so svojou ženou krásnych 39 rokov. Bohužial som už 12 rokov vdovec. Vychovali sme spolu 2 krásne deti, dceru a syna. Ako v každom vztahu aj v tom našom bolo raz krásne slnečno a inokedy boli aj búrky, ale všetko sme prekonali a boli sme velmi štastný. Na tie búrky platí jedna vec a tou je komunikácia, pokial sa budeme spolu rozprávat a vysvetlovat si svoje postoje, potom príde aj ich pochopenie, zosúladenie a niekedy aj prispôsobenie sa jedného druhému, ale tak to má byt. Moje manželka mi velmi chýba, stále na nu spomínam.