Už od mala jsem měla ráda zvířata a bylo mi jedno, jestli je to malý plch nebo velký pes, či dokonce kůň.

První zvíře, na které se pamatuji, byl pes kolie.

Maminka mě vzala na nějakou párty se svými spolupracovnicemi a majitelé domku měli tohoto psa jménem Alan.

Měl svou misku s jídlem a druhou s vodou mezi dvěma skříňkami kuchyňské linky. Ta mezera nebyla moc velká a ještě tam byl závěs. On si ho vždy čumákem odhrnul a krmil se s půlkou těla za závěsem a zadní částí vystrčenou ven.

Já, jako dítko asi tříleté, jsem k němu došla a po této části ho poplácala.

Nějak ho to nenaštvalo, ale vycouval z té mezery a cvakl mi těsně u čela zuby. Ne snad nějak zle, jen spíš jako pohrůžku, ať ho nechám, když baští. Jenže, byla jsem velká asi jako on a to cvaknutí bylo přece jen blíž, než snad on sám chtěl, zkrátka mi procvaknul kůži na čele a samozřejmě hned bylo všude krve jako z vola, jak se říká.

Dospěláci začali pobíhat, nakonec mě maminka bafla a odnesla do koupelny. Omyla mě a zranění ohodnotila na jeden náplasťový steh, kterým mě ozdobila. Pak jsem chodila po domě a každému ukazovala, co mi Alan udělal.
Nakonec mě omrzelo se předvádět a šla jsem opět za Alanem. Stali se z nás velcí kamarádi a ještě pár let jsme tam jezdívali.

Naši mi žádné zvířátko povolit nechtěli, bydleli jsem ve městě

Nic jiného než psy jsem na ulicích nepotkávala, nicméně jsem se snažila s každým se osobně sblížit. Od pěti let mě maminka brala s sebou na pionýrské tábory a tam jsem si užívala. Všude kolem příroda a spousta malých zvířátek. Kluci nachytali první várku a šli nejdřív za mnou, byla jsem nejmladší, ale zvířátka, to bylo moje a hned jsem si je chovala a hladila a oni byli docela zklamaní, že prý S tou nic není, ona neječí. Pak mě vzali do party a společně jsme chytali žáby, myšky a dokonce i slepýše a zlobili jsme společně všechny ostatní holky. Bylo to prima, ale ta léta jsou již nenávratně pryč.

Potom jsem se vdala a postupně se narodili tři synové.

Jednou manžel přinesl z práce opuštěnou mladou kočku. Byla krásná, černá s bílými ponožtičkami a špičkou ocásku jo a také bílou náprsenkou, asi kříženec s angorskou kočkou. Dali jsme jí jméno Micka. Bydleli jsme v paneláku, takže záchůdek měla na lodžii, ale krmící misku a misku s vodou jsem jí dala do kuchyně. Mám s ní pár zážitků v paměti, při ranním odchodu do práce jsem vyndala z mrazáku zmrzlá játra a nechala je v misce na kuchyňské lince, že jí je odpoledne uvařím. Přišli jsme domů s nejmladším synem z jeslí, byla ještě zima a on měl na rukou palčáky. Najednou zaječel, proběhl ještě oblečený kolem mě do kuchyně a slyším, jak křičí – Miciko, to je moje masiko! Došla jsem za nimi a jen jsem si sedla na židli a smála se, až mi tekly slzy po tvářích. Micka si během dne ta jatýrka shodila s linky a jak rozmrzávala, začala je okusovat. Jenže synek byl od malička masožravec a když viděl, že mu kočka baští jeho “masiko”, nesmírně ho to rozlítilo a po játrech se vrhnul.

Na jedné straně z nich visela zakousnutá vrčící kočka, na druhé straně se držel synek, díky palčákům mu to neklouzalo. Točil se s ní do kolečka a jen pořád křičel. Micka se po chvíli pustila, pak se uklidnil i on ale dlouho po ní koukal, že ho snad obírá o jídlo. Možná tenhle zážitek v něm probudil něco jako Kdo dřív přijde, ten se dřív nají a kočka za pár dní začala mňoukat víc a víc, až mě napadlo, ona má snad hlad! A pak jsem na to přišla, synek si počkal, až jsem naplnila kočce misku papáním, pak k ní přišel, odstrčil ji, přidržel a druhou rukou jí vybral z misky všechno maso. Té chudince pak zůstala jen čistá omáčka. Kde se to v tom ani ne tříletém prckovi vzalo, mi je dodnes záhadou.

Micka byla vůbec šikovná kočička, občas se objevila v úplně jiném pokoji a nám bylo záhadou, jak se do něj dostala, když dveře byly zavřené. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, až když jsem ji nachytala ráno u jednoho syna v posteli, začala jsem pátrat. Samozřejmě jsem nejdřív podezírala syna, že si ji tam večer vzal on, ale dušoval se, že on ne. Pak jsem si tedy lépe prohlédla lodžie, u každého pokoje i kuchyně byla jedna, dokonce i na chodbách mimo byt.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsme měli všechny lodžie propojené parapety, dokonce i se sousedními byty a naše Micinka je pojala jako jakýsi chodníček na noční výlety a tak se dostávala otevřenými okny v místnostech do dalších pokojů. Bohužel, tato záliba se jí stala osudnou, jednou v noci byl silný vítr a buď jí uklouzly packy nebo ji ten vítr srazil a odešla nám do kočičího nebíčka. Sice nemám žádnou fotku, ale zůstaly mi aspoň vzpomínky.

Mám spoustu zážitků se svými dalšími zvířátky, ale o tom možná zas někdy jindy.

A co vy? Podělte se o zážitky a vzpomínky.