Už od mala jsem měla ráda zvířata a bylo mi jedno, jestli je to malý plch nebo velký pes, či dokonce kůň.

První zvíře, na které se pamatuji, byl pes kolie.

Maminka mě vzala na nějakou párty se svými spolupracovnicemi a majitelé domku měli tohoto psa jménem Alan.

Měl svou misku s jídlem a druhou s vodou mezi dvěma skříňkami kuchyňské linky. Ta mezera nebyla moc velká a ještě tam byl závěs. On si ho vždy čumákem odhrnul a krmil se s půlkou těla za závěsem a zadní částí vystrčenou ven.

Já, jako dítko asi tříleté, jsem k němu došla a po této části ho poplácala.

Nějak ho to nenaštvalo, ale vycouval z té mezery a cvakl mi těsně u čela zuby. Ne snad nějak zle, jen spíš jako pohrůžku, ať ho nechám, když baští. Jenže, byla jsem velká asi jako on a to cvaknutí bylo přece jen blíž, než snad on sám chtěl, zkrátka mi procvaknul kůži na čele a samozřejmě hned bylo všude krve jako z vola, jak se říká.

Dospěláci začali pobíhat, nakonec mě maminka bafla a odnesla do koupelny. Omyla mě a zranění ohodnotila na jeden náplasťový steh, kterým mě ozdobila. Pak jsem chodila po domě a každému ukazovala, co mi Alan udělal.
Nakonec mě omrzelo se předvádět a šla jsem opět za Alanem. Stali se z nás velcí kamarádi a ještě pár let jsme tam jezdívali.

Naši mi žádné zvířátko povolit nechtěli, bydleli jsem ve městě

Nic jiného než psy jsem na ulicích nepotkávala, nicméně jsem se snažila s každým se osobně sblížit. Od pěti let mě maminka brala s sebou na pionýrské tábory a tam jsem si užívala. Všude kolem příroda a spousta malých zvířátek. Kluci nachytali první várku a šli nejdřív za mnou, byla jsem nejmladší, ale zvířátka, to bylo moje a hned jsem si je chovala a hladila a oni byli docela zklamaní, že prý S tou nic není, ona neječí. Pak mě vzali do party a společně jsme chytali žáby, myšky a dokonce i slepýše a zlobili jsme společně všechny ostatní holky. Bylo to prima, ale ta léta jsou již nenávratně pryč.

Potom jsem se vdala a postupně se narodili tři synové.

Jednou manžel přinesl z práce opuštěnou mladou kočku. Byla krásná, černá s bílými ponožtičkami a špičkou ocásku jo a také bílou náprsenkou, asi kříženec s angorskou kočkou. Dali jsme jí jméno Micka. Bydleli jsme v paneláku, takže záchůdek měla na lodžii, ale krmící misku a misku s vodou jsem jí dala do kuchyně. Mám s ní pár zážitků v paměti, při ranním odchodu do práce jsem vyndala z mrazáku zmrzlá játra a nechala je v misce na kuchyňské lince, že jí je odpoledne uvařím. Přišli jsme domů s nejmladším synem z jeslí, byla ještě zima a on měl na rukou palčáky. Najednou zaječel, proběhl ještě oblečený kolem mě do kuchyně a slyším, jak křičí – Miciko, to je moje masiko! Došla jsem za nimi a jen jsem si sedla na židli a smála se, až mi tekly slzy po tvářích. Micka si během dne ta jatýrka shodila s linky a jak rozmrzávala, začala je okusovat. Jenže synek byl od malička masožravec a když viděl, že mu kočka baští jeho “masiko”, nesmírně ho to rozlítilo a po játrech se vrhnul.

Na jedné straně z nich visela zakousnutá vrčící kočka, na druhé straně se držel synek, díky palčákům mu to neklouzalo. Točil se s ní do kolečka a jen pořád křičel. Micka se po chvíli pustila, pak se uklidnil i on ale dlouho po ní koukal, že ho snad obírá o jídlo. Možná tenhle zážitek v něm probudil něco jako Kdo dřív přijde, ten se dřív nají a kočka za pár dní začala mňoukat víc a víc, až mě napadlo, ona má snad hlad! A pak jsem na to přišla, synek si počkal, až jsem naplnila kočce misku papáním, pak k ní přišel, odstrčil ji, přidržel a druhou rukou jí vybral z misky všechno maso. Té chudince pak zůstala jen čistá omáčka. Kde se to v tom ani ne tříletém prckovi vzalo, mi je dodnes záhadou.

Micka byla vůbec šikovná kočička, občas se objevila v úplně jiném pokoji a nám bylo záhadou, jak se do něj dostala, když dveře byly zavřené. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, až když jsem ji nachytala ráno u jednoho syna v posteli, začala jsem pátrat. Samozřejmě jsem nejdřív podezírala syna, že si ji tam večer vzal on, ale dušoval se, že on ne. Pak jsem si tedy lépe prohlédla lodžie, u každého pokoje i kuchyně byla jedna, dokonce i na chodbách mimo byt.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsme měli všechny lodžie propojené parapety, dokonce i se sousedními byty a naše Micinka je pojala jako jakýsi chodníček na noční výlety a tak se dostávala otevřenými okny v místnostech do dalších pokojů. Bohužel, tato záliba se jí stala osudnou, jednou v noci byl silný vítr a buď jí uklouzly packy nebo ji ten vítr srazil a odešla nám do kočičího nebíčka. Sice nemám žádnou fotku, ale zůstaly mi aspoň vzpomínky.

Mám spoustu zážitků se svými dalšími zvířátky, ale o tom možná zas někdy jindy.

A co vy? Podělte se o zážitky a vzpomínky.

33 komentářů u „Má láska ke zvířatům trvá od malička“

  1. bobalka napsal:

    Zvířátka mě provázejí celým mým životem od malé holky miluji všechny zvířátka a vždycky u nás nějaké bydlelo. Teď momentálně jen křečci pro vnučku a na zahradě 2 kočičky, králíci. morče a slepice.

  2. devilscat napsal:

    já si pamatuju, že jsme kdysi doma měli ještě i husy, kohouta, králíky… ale i když už je nemáme, po smrti psa nám teď zůstává mazlík – náš kocour Miky a k němu tedy pár slepiček 🙂

  3. Ivona napsal:

    Zvířátka miluju snad všechna.nedokázala bych žádnému ublížit. Jsem asi trochu divná, ale snažím se zachránit i mouchu, která zmateně nálétavá na vnitřní stranu okna. Slimáky, co mi ničí zahrádku, raději odnáším tam, kde neškodí. Doma nepěstujeme žádnou drůbež, králiky atd. Nemá kdo zabíjet.Měli jsme 15 let psa Ronyho. Kříženec knírače s bůhvíčím. Taky jsem ho zachránila od smrti. Nakonec mi ho veterinář uspával v náručí. Ještě dnes vidím Ronýskovi vyčítavé oči.tehdy jsem se zařekla, že už žádného psa. Měli jsme kocoura Billinka ( hindski znamená billi kočka). Nádherný chlupáč. Bily mu tři roky, když zřejmě sežral něco otrávené.Oba je mám pochované na dvoře. Tomu místu říkám Ronbill. No a teď si nás pro změnu adoptoval kocour. Říkám mu Černohřbítek. Máme ho asi měsíc a půl, nevím odkud přišel, ale to je jedno. Je náš . Takže když to shrnu, miluju všechna zvířata, od těch co nejdou skoro vidět, až po ta obrovská, co ve mně budí respekt.

  4. Odalv napsal:

    Ako dieťa som mal psa a chovali sme cca. 20 – 30 zajacov ročne.

  5. pskrob napsal:

    my žádná zvířata vzhledem k různým důvodům nemáme, tak alespoň beru vnučku často do zoologické

    1. radek napsal:

      zkuste brněnskou ZOO, domluvíme ubytování pro oba, zmrzču pro vnučku a něco pro Vás 😀

      1. jmckvak napsal:

        V Brně je pěkná ZOO, naposledy jsem tam byla, když se dělaly nové výběhy pro medvědy a další.. Letos se snad podíváme aspoň do té v Ostravě.. ZOO jsou pro děti fajn, vidí plno cizích zvířátek naživo.. Lepší než cirkusy, tam ty zvířátka trpí, bych je zakázala 🙁

      2. pskrob napsal:

        Děkuji za nabídku, ale vnučka bydlí v Brně, takže už jsme samozřejmě brněnskou ZOO navštívili a ubytování nepotřebujeme.

  6. Rojak napsal:

    Jak se říká pes nejlepší přítel člověka. Máme doma, nebo spíš na zahradě poulíční směs špice a s děckama se tak vyblbne až to hezké není.

  7. jmckvak napsal:

    Zvířátka jsou úžasní kamarádi, mnohdy lepší než lidé.. Co si pamatuju, krom slepic a králíků jsme měli kočky.. A psy.. Ale co nám umřel poslední, už nemáme dalšího.. Jen sním, že do budoucna si pořídím huskyho nebo malamuta 🙂 Jinak mi malé zvířátko jako křeček a spol nebylo povoleno, jsem alergická na srst zvířátek 🙁 Tak ho asi pořídím synátorovi 🙂

  8. Radost napsal:

    Kdo miluje zvířata,miluje i lidi.Je to jeden z nejkrásnějších koníčků. Děti se učí o ně starat a dospělým často pomáhají od stresu. Vždycky jsme měli doma aspoň malé zvířatko v kleci a dnes mám radost, že zvířata milují mé děti i má vnoučátka.

  9. Kavon napsal:

    Keď boli deti malé mali sme psa a chovali sme zajace.

  10. matylda napsal:

    Taky mám se zvířaty spoustu vzpomínek 🙂 Jsou chytrá a mazaná, a vždycky milá 🙂

  11. Evik napsal:

    Od dětství jsme měli psa, proto jsem zvykla na psy a nechtěla bych bez nich žít! Později jsem si pořídila rybičky, ty mám do dnes a naše poslední přírůztek je ježeček. Takže zvířátka taky zbožňuji

  12. babula napsal:

    Jako dítě jsme žádné zvíře doma neměli, až jako máma jsem pořídila dceři psa. Od té doby nám doma pořád něco štěká. Kočku doma mít bohužel nemůžu, jsem na ně silně alergická

  13. anddy napsal:

    Jelikož jsem vyrůstala na vesnici, byly slepice, husy, králíci, kráva, prase,koza, kůň a samozdřejmě kočky a pejsek součástí mého života-milovala jsem dny, kdy se začaly líhnout kuřátka, taťka je po jednom nosil do kuchyně, kde byla pro ně bedýnka-ale až se všechny vylíhly a dali je zpátky ke kvočně, to jsem zase obrečela… no a každou zabíjačku-i králíka na neděli…nikdy jsem je nejedla-radši jenom přílihu-přece nebudu jíst kamarády..:-) Dneska máme jenom pejska-co taky jiného ve městě, ale bez jakéhokoliv zvířářátka si život neumím představit-bylo by bez nich na světě smutno..

    1. irinkamil napsal:

      Můj nejmladší synek měl obdobný problém, ale jen do té doby, než se z oblíbeného zvířátka stalo maso. To pak pobíhal a volal – masiko, masiko – a už se těšil, jak ho zbaští. To mu bylo asi dva a půl roku, ještě nechápal rozdíl mezi životem a nežitím, něžně řečeno.

  14. babka napsal:

    Jako panelákové děti jsme s bráškou měli jeden rok kocoura Pacinu. Po procházkách si sedl do umyvadla a čekal, až ho umyjeme. Byl tu jen 1 rok- bohužel. 🙁 Až do 40 let jsem si “vybíjela” lásku ke zvířatům na koních – to byli zlatíčka a na naší damatince Terezce. Je to 6 let zpátky, co jsem ji musela dát uspat a od té doby jsem se zařekla.
    Žádné zvíře už nechci. Třeba se to za pár let ještě změní ale zatím ne.

  15. pavlina69 napsal:

    Byli jsme tři sourozenci kteří vyrůstali v paneláku ve městě,ale nijak nám to nebránilo přinést domů vše co jsme považovali za opuštěné.Takže se nám toho vystřídalo opravdu hodně a zážitků bylo spousty.Na jeden jsem si teď vzpomněla:Byl konec prázdnin a my se chystali do školy.Máma nám na balkon připravila do vázy karafiáty pro soudružku učitelku.Jaké bylo naše překvapení když před odchodem do školy jsme našli pouze stonky si umíte představit.O zbytek se postaralo naše morče.

  16. blaju napsal:

    Jak jsem byla malá tak jsem žádné zvířatko neměla, a ani mi to nechybělo. Jednou to už jsem bydlela sama, přijel na víkend můj bratr(jsme věkově od sebe 14 let, takže jako moje dítě) šel s kamarádem ven a přinesl korelu, kterou našli u trati, měla něco s křídlem takže moc nelétala, no a já šla okamžitě koupit klec a vše co je k tomu potřeba bylo to v roce 1995, byla super dostala jméno Pepík, chodila mi na nudle z polévky, jedla pečené kuřátko a kecala do všeho, bylo to fajn. V roce 2001 se mi narodil syn a byl pořád nachlazený a měl dýchací potíže tak na radu lékaře Pepíka jsme museli dát pryč, vzala si ho tchýně tam se měl jak v ráji pořád spolu kecali teda spíše tchýně, rychle si na sebe zvykli, ale letos v březnu zemřela babička to oplakala, ale co se dá dělat.No a teď máme 4 roky psa z útulku je to takový mazel a suchý zip jak říkám neboli lépe řečeno můj stín, je to sním moc fajn.

  17. veruska napsal:

    Když byli ještě synové malí, tak jsme bydleli na bytovce a samozřejmě jako každé děti, tak i ty naše chtěli zvířátko. Tak jsme jim pořidili na balkon morče, pak jsme měli strašilky, dva hady a křečky.
    Měli jsme doma na topení vajíčka strašilek /jsou jako korálky/ , aby se vylíhli.
    V té době k nám přišla na návštěvu moje sestra , když se začli strašilky líhnout a protože jsme to ještě nečekali, tak nebyla vajíčka přikrytá a milé strašilky začali lézt po zácloně a po zemi.
    Když to moje sestra uviděla, začala kříčet “co ti to tu leze!” , vzala bačkoru a milé strašilky začala honit. Naštěstí jsem ji včas zarazila a pak jsme je společnými silami pochytaly.

  18. babicka11 napsal:

    My měli pejska, ale s kočičkami je větší legrace… obzvlášť když vylezly na strom a pak se bály slézt dolů a to opakovaně, taky na střechu a tam dokázaly mňoukat tak dlouho, dokud je někdo nesundal. Všechny kočky, co jsme měli, se rády válí na stříšce od houpačky a taky se válí v truhlíku s muškáty na parapetu okna v kuchyni a koukají dovnitř, co se chystá dobrého. Taky proto tak ty muškáty vypadají 🙂 …..a teď budeme mít brzy nové kotě, tak se těším, jak nám zase bude motat pod nohama a schovávat se za gaučem, jako to dělaly všechny před ní.

  19. coolnet napsal:

    tak kocky opravdu nemusim,….

    jinak samozrejme zviratka rad 😀

    prasatko,slepičku,kachničku….tuze rád 😀 😀

  20. Petulavpk napsal:

    Jejda se zvířátky mám zážitků víc, než dost. Díky lásce k nim jsem šla studovat veterinu, hlavně mě moc bavilo je zachraňovat a zkoumat proč vlastně odešla do zvířecího nebe….. Ale i teď díky tomu, že jsme z vesnice, tak jsme zvířátky obklopeny a jsou součástí našeho života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *