Náš život se dá přirovnat k domu, který má přízemí, mezipatro a první patro. Jelikož nemám rád výšky, tak zůstanu raději jen u patra jednoho.

Přízemí = minulost

Mezi patro = přítomnost

První patro = budoucnost

Abychom mohli vůbec žít v přítomnosti, potřebujeme v mezi patře uvázat lano, které spojuje první patro s přízemím, jelikož samotné nosníky nestačí k modernímu životu. Vytvoříme tak z jednoho lana, navázáním další lano a další, až vznikne pavučina.

Proto potřebujeme inženýry, techniky, návrháře, stavaře. Atd. Začínáme si čas zpřítomňovat, žít v mezi patře, vytvořené iluzi. Samozřejmě, někteří to dokáží, jiní ne. Zákon přežití silnějšího, chcete-li zákon džungle. Slabší zhynou, spadnou z lana, nebo jsou nenápadně postrčeni a ti silní, chytří vytvoří společenství mezipatra. Život, který je vlastně balancováním mezi, minulostí a budoucností.

Balancování, které pro člověka znamená vytvořit si silné Já, které dokáže vybalancovat druhé, aby přežilo. Buď ho shodit z lana a nebo ho ovládnout, dát mu příležitost. Jednodušeji řečeno vydírat ho. Buď mně poslechneš a budeš žít, nebo zemřeš. Takový je život bez Boha. Zpřítomňování ničeho, vytvoření společenství kolem ničeho, tedy velkého Já, které se stává modlou a plně nahradilo Boha. Nesmysl, který žijeme. V mezi patře totiž neexistuje nic, co by člověk nevytvořil sám. Ti co balancovat na laně neumí, či se bojí, jsou odkázáni na milost těm, co to umí. Oni jim za jistých okolností umožní přežití, jelikož mají prostředky a moc. Z principu vyššího Já, jim umožní žít, spíše přežívat.

Sny a touhy si tak plní jen ti, co na to mají, umí balancovat, co mají tu schopnost. Ostatní co tu schopnost nemají, mají smůlu. Vlastně ani nemohou si něco plnit, jelikož mají co dělat, aby se udrželi, aby vybalancovali to, co jim ti vyšší poskytnou.

Zapomínáme však na to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je to jediná zbraň, proti nadutému Já, ale strach nám ji nedovolí použít.