Nedávno jsem se dal do řeči s jednou nejmenovanou paní, které mohlo být kolem čtyřiceti let.
Bavili jsme se o všem možném. Bylo to vše velmi spontánní. Musím vás ujistit, že jsme se nikdy předtím neviděli a vůbec jsme se neznali.
Paní byla velmi příjemná a otevřená, jak se často nevidí, konverzace stála opravdu za to.
Došla řeč také na práci
Byla zaměstnaná jako pracovnice u McDonaldu. Byl jsem tam na brigádě a celý život bych to dělat nechtěl, ale to je každého názor. Práce je to náročná psychicky, ale i fyzičky. Člověk si myslím, zvykne.
Na co bych rád poukázal je smutná vidina ničeho. Ptal jsem se, zda ji to baví.
No, prý něco dělat musí. Má dceru, se kterou nemůže být o prázdninách právě kvůli práci. Odjela na prázdniny na celý měsíc pryč.
Konverzace byla v tuto chvíli velmi chladná a bylo vidět, že paní je z toho smutná
Bavili jsme se tedy o změně k lepšímu. Nabídl jsem jí i pomocnou ruku, jelikož k tomu mám možnost. Odpověď byla předem jasná: „Nevím, jestli na něco jiného ještě mám, asi už to lepší nebude.“ Byl jsem smutný, že tak pozitivní a otevřená paní právě takhle přemýšlí nad svou prací. Zároveň mě to však motivovalo jí pomoct.
Každý z nás má právo na změnu a to bez ohledu na věk
Každý je sám tvůrcem svého štěstí. Ať už je vaše životní situace jakákoli, nebojte se změny, nebojte se udělat krok kupředu. Nikdy se nic nezlepší a nespraví, pokud budete jen fňukat nad tím, v jaké jste právě situaci.
Zasloužíte si to nejlepší
Jsem si vědom negativních postojů a názorů některých čtenářů: „k někomu je holt život nespravedlivý„ nebo „zkoušel jsem všechno, ale mě už není pomoci„ ..a tak dále.
K lepšímu životu nevede cestička jak z pohádky. Každý den musí být člověk připraven na pád, neúspěch a zklamání.
Chce to kuráž a odhodlání něco ve svém životě změnit. Ale jde to!
Přeji každému z vás, kdo je jakkoliv nespokojen ve svém životě, aby se nebál změny a postavil se jí čelem.
Postavil se přímo proti ní a řekl: „Jsem připraven a nic mě nezastaví.“
Hodně štěstí přeje Mazi
Je to super článek od Maziho, ale to je vše, jen kecy na papíře či na internetu, těším se jak mi Mazi podá tu pomocnou ruku, dostane na správnou pohádkovou cestičku, většinu jsou v životě jen tvrdé pády na zem a pár lidí, kteří mají štěstí nebo pády nezažili a ti tomu nevěří:))))
Jak to s paní nakonec dopadlo? Změnila svou práci u McDonaldu? Já jsem v tomto spíše konzervativní. Jak si někde zvyknu, i když třeba nemusím být tolik spokojený, držím se tam. Je to i lenost člověka s tím něco udělat.
Už nejsem nemladší. Něco jsem prožila, ale na velké změny jsem nikdy připravená nebyla. V posledním zaměstnání, věřte, nevěřte jsem vydržela 29 let.Tomu dneska říkám výdrž.Za chvíli půjdu do důchodu a můj plat se stále zmenšoval a začala jsem brát antidepresiva.A tak jsem konečně svého zaměstnavatele opustila.Teď si říkám, proč se člověk bojí udělat takouvou změnu a dát vale všemu co ho trápí.Doma přemýšlíš, kde vezmeš peníze, když nebudeš mít ani tu ubohou výplatu, co tomu řekne tvůj protějšek, co známí, jak to vezmou tvé děti, že nebudeš ráno vstávat do rachoty a nedej Bože skončíš na pracáku.Nespala jsem, dumala, myslela, ale nic nového mi na mysl nepřišlo. A když jsem opravdu skončila na pracovním úřadě, rok a půl před penzí najednou spím, mám na sebe čas, manžel mě nic nevyčítá, děti jsou rádi, že se víc starám o vnoučata, každý pátek se scházím se svými přáteli a vůbec , už zase rozdávám všude úsměvy. Přeji všem, ať se změn nebojí a to myslím ve všem co se života týká.Pokud jste nešťastní, máte pocit, že není něco v pořádku je třeba s tím něco udělat.
Hezký článek, vidím, že i jiní smýšlí stejně..Já jsem opačný případ, sice mám také dítě, ale jsem střelec, jak v životě, tak i znamením :). Zastávám názor, že je opravdu jen na každém, jaký život bude mít. Tudíž sice práci ještě mám, ale právě jsem si řekla, že mně opravdu nedělá šťastnou, že takto dál již nechci a podala výpověď..Od té doby je mi skvěle a beru to tak, že mně bude čekat zase něco nového…důležitý je pohled na svět, i přes mraky vidět slunce 🙂
Mazi, zajímalo by mě jestli si paní od vás nechala pomoci.Jo holt jsem ženská zvědavá.
Vedli jsme spolu několik debat na různá témata. Snažil jsem se jí navést na tu správnou cestu, která jí bude příjemná. Paní má teď před sebou rozhodnutí, které už je jen na ní. Udělám ten krok do neznáma a nebo ne ? 🙂
Reakce na uživatele: blaju
To co vynaložím pomoci druhým a to jakkoliv, se mi jednou vrátí. Nevím sice kdy a jak, ale vrátí. Třeba jen následný úsměv a upřímný dík od osoby, které jsem měl možnost pomoci je odměnou. Jsem jeden z toho mála co věří, že i obyčejný člověk může dosáhnout velkých věcí. Nebojím se jít hlavou proti zdi. Vím, že jsem silnější než zeď, která stojí přede mnou a to chci vnuknout i ostatním. Ať se nebojí výzev, překážek či příležitostí, které jim přijdou do cesty. Každý je dokáže zdolat. KAŽDÝ!
Děkuji za odpověd a jak by řekla moje babička “Svatá pravda” poznámka k druhému odstavci.Jinak k tomu už není co dodat, každý máme své stěstí ve vlastnich rukou.
Nejdůležitější je mít otevřenou mysl a být pozitivní. A hledat něco ve 40 letech, to není člověk před důchodem. Já jsem hledala novou práci v 53 a našla jsem. Jen člověk musí umět zaměstnavateli co nabídnou. Svého času jsem vybírala nové zaměstnance a třeba vybrat i takovou dobrou uklízečku je umění. Poznáte na člověku, zda ho jeho práce baví nebo to dělá jen ve smyslu – nějak se živit musím. Můj nynější zaměstnavatel si cení lidí se zkušenostmi a ochotou pracovat, i když už mají “60”.
Změn v životě a tedy i v práci se skoro všichni bojíme. Máme zajeté jisté koleje a právě to nejhorší, co si v takové situaci můžeme říct – Lepší už to nebude. Je o tom i film, jako kdyby z našeho života vypadl. Často nám ke zlepšení života chybí motivace, odvaha nebo příležitost. Také o podané pomocné ruce je nouze, pokud se někde zmíníte, že byste chtěl třeba změnil práci, najednou si všimnete, jak se rádoby přátelé začnou dívat jinam a se slovy No, máš to těžký, se rychle omluví, že mají cosi důležitého a opustí vás. Takových lidí, jako je Mazi, že by se rozhodli pomoci úplně cizí ženě, moc není, osobně neznám nikoho, vlastně ano, jednoho známého jsem měla. Před lety, kdy jsem se přestěhovala do jiného města a nemohla najít hned práci, mi sám nabídl půjčit peníze na tu dobu, než nastoupím do práce. K tomu mi nabídl práci na počítači a ačkoliv bydlel v mém dřívějším bydlišti, vzdáleném kolem 100 kilometrů, práci mi vozil a zase si pro hotovou dojel. Byla jsem mu vděčná, to musíte uznat, že se ani “v té době” lidé nehrnuli, aby vám finančně vypomohli a ještě aby vám práci vozili až domů. Na to se nezapomíná, proto se i já snažím pomáhat lidem kolem sebe. Také tvrdím, že netřeba fňukat nad svým osudem, jsou na tom lidé mnohem hůř. A i když se nám to zdá nemožné, vždycky lze najít cestičku. Líbila se mi třeba ta paní, jak šla dělat z kanceláře k soustruhu. Měla kliku, že se jí ujal manžel, já mám spíš opačnou zkušenost, místo podpory a pomoci jen láteření, že se flákám doma, a že nemáme peníze aaaaa…. Važme si podaných pomocných rukou, nebojme se změn a už vůbec zapomeňme na věty typu – Oni mi tu práci stejně nedají! Já bych to neuměl! a tak podobně. Když to nezkusíme, nikdy se nějaké změny nedočkáme. Nadávat na svůj těžký osud je snadné, velmi snadné, ale něco pro sebe udělat, je sice těžké, ale velmi prospěšné, hlavně pro naši psýchu. Hleďme nebýt těmi ušlápnutými chudinkami, co se jim nic nedaří, ale naopak, je třeba zvednout si sebevědomí a jít do té výzvy s plným nasazením.
Souhlasím, pravda. Život je příliš krátký a tak si ho nekažme něčím co se dá změnit a nám se může žít lépe. Krize už pominula a práce je dost, stačí jen hledat. To samé ve vstahu, nechápu proč se dva trápí, prostě když to neklape, naco se tím obtěžovat a trápit se.
souhlasím s mnohými výše uvedenými názory, pozitivní myšlení a snaha něco zlepšit a nejen čekat jak se to samo vyvrbí, jsou cestou k tomu, udělat si život lepší a šťastnější.