Začalo to vlastně úplně nenápadně.

Po letech psaní do šuplíku jsem si dodala odvahy, a zveřejnila několik svých pohádek na jednom webu. Kladný ohlas mne ohromil, dodal odvahy, a tak jsem psala a zveřejňovala dál.

V roce 2015 jsem zjistila, že jedno známé nakladatelství každoročně pořádá autorskou literární soutěž, příběh pro děti. Zadají téma, rozsah, jako první cena bylo kromě určité finanční částky samozřejmě také vydání díla.
Chodila jsem se na jejich stránky dívat od jara. Vždy si znovu přečetla zadání, vzdychla, a šla dělat něco jiného. Třeba mýt okna nebo okopávat záhonky kytiček. Kde bych já vzala talent na napsání celé knížky?
Do konce soutěžního období chyběly dva měsíce, když nutkání se do soutěže zapojit začalo být náhle neodbytné.

Najednou mi v hlavě naskočila zápletka, děj, postavy, já sedla k počítači, a začala psát.
Za měsíc byl příběh na světě. Pár dní jsem ho znovu a znovu pročítala, pilovala, a pak, týden před koncem termínu, ho odeslala.
Dlouho se nic nedělo. Po půl roce jsem jim napsala mail. Odpověď přišla – a prý jsem sice nevyhrála (ani jsem to nečekala), ale že se jim příběh líbí a uvažují, že ho vydají příští rok na jaře.

Byla jsem nadšená – a další rok čekala.
Pak jsem poslala první mail s dotazem, druhý, odpověď přišla až na ten třetí, poněkud důraznější. Že se omlouvají, nevešlo se to do plánu, a blablablabla…
Trochu mne to dopálilo. Ani ne tak samotný fakt, že mi příběh nevydají, to si určují sami a já to neovlivním. Ale to, že jsem naprosto zbytečně ztratila rok. Už dávno jsem ho mohla nabídnout jinde!
Ale kam? Znovu jsem sedla k počítači a vyhledávala různá nakladatelství. Tady ne, tady by to šlo, tihle mají divné podmínky ….

Tak zkusím Petrklíč.
Jmenují se jako ta hezká sympatická kytička, co jí mám na jaře plnou zahradu.
Pro jistotu jsem tam napřed zavolala, jestli vůbec mají zájem… Měli.
Poslala jsem jim tedy po dohodě ukázku rukopisu a připravila se na delší čekání. Ozvali se po deseti dnech. Prý se jim to líbí.

Nezávisle na nich mi volala druhý den vnučka. Má kamaráda, který rád kreslí, jestli nepotřebuji ilustrátora.
Vy byste ho nebrali? Já po něm skočila přímo šipku.

Dnes už máme všechno dohodnuto. Knížka měla původně vyjít v dubnu 2018, ale nakladatel mne umluvil, ať to necháme až na říjen. Před Vánoci je větší poptávka. Má netrpělivost dostává na frak, ale uznávám, že je to výhodnější.

Mám jenom jeden problém, a to jsou finance. Ono to totiž není jenom tak. Je to má prvotina, a nakladatelství patří k těm menším, takže vyžadují finanční spoluúčast.
Sháním tedy sponzory, kde se dá. Jenže teď koncem roku mne všichni odmítají, zatím mám zajištěnu jen čtvrtinu potřebné částky.
To nevadí, já si to zařídím. Nečekám jen, že někdo přijde a peníze mi složí na ruku.

Dvacátého pátého listopadu budu mít zrovna jednu šanci, jak potřebnou částku aspoň o něco navýšit. Je to sobota, prosím myslete na mne ve čtrnáct hodin a přejte mi štěstí.
Jestli to dobře dopadne, dám vám vědět.

A ještě, o čem ta knížka je?
Psala jsem ji pro děvčata tak mezi osmi – dvanácti lety. Hlavní hrdinka je skoro desetiletá Majda. V létě celá rodina havarovala v autě, rodiče jsou stále v nemocnici, Majda se sestřičkou Alenkou žije u dědečka a babičky. Po autonehodě stále kulhá, ve škole ji začínají děti šikanovat. Majdě v parku spadnou na hlavu tři srostlé lískové oříšky. Něco vám to připomíná?
Ale kdepak. Popelka nedělala vlastně nic jiného, než že oříšek hodila na zem – a mohla si splnit jedno přání.
Majda to má o moc těžší.
A víc vám neřeknu. Počkejte si na knížku.

Bude se jmenovat Rozlouskni oříšek a ukázku najdete na blogu Povídání od Matyldy v kategorii Ukázky, upoutávky.

Tak mi držte palce, ať to vyjde všechno tak, jak je v plánu.
A pokud byste věděli o nějakém sponzoru, byla bych moc ráda. Matylda.

Každý sponzor bude v knize jmenovitě uveden, a dostane ode mne podepsanou knížku jako poděkování.