Někdy okolo svých deseti let jsem začala psát své první dětské pohádky.
Mé výtvory byly pochopitelně úměrné věku, žádná sláva, ale každý nějak začíná a mě to bavilo. Nikde jsem se jimi nechlubila, psala jsem sama pro sebe takový malý deníček, jako všechny holky v mém věku.
Ve škole jsem občas mívala ze slohu jedničku a to mě dodávalo další odvahy k psaní..
Další roky, jak už to tak bývá, jsem měla jiné zájmy, úměrné zvyšujícímu se věku 😀
A tak mi už bylo o hodně více let, když jsem zase začala psát sama pro sebe další různé povídky a pohádky do šuplíku. Když mi jednou “klekl” počítač, šuplík vzal s sebou a pro mě to bylo ponaučení. Zálohuj a uchovávej svoje vzpomínky.
Ale stejně mi to zase nedalo.
Nějaký čas jsem se na počítač nemohla vzteky ani podívat. Byla to pro mě noční můra. Nakonec jsem si znovu sedla k novému počítači a psala dál, jakoby se nic nestalo.
Povídky ze života, mini pohádky pro děti…., některé jsem později začala uveřejňovat na různých fórech a portálech.
Docela mne udivilo, že se spoustě čtenářů líbily. Moc jsem si v té době nevěřila, ale psala jsem dál.
Život mi ale neustále házel klacky pod nohy, psaní začalo zadrhávat.
Rok jsem sledovala, jak se rozvíjí ostatní blogy zdejších “známých” a postupně ve mně dozrávala myšlenka vlastního blogu, který bude mým deníčkem a třeba i potěchou pro jeho čtenáře.
Před nějakou dobou jsem se dopálila a odhodlala se k akci.
Klacky jsem obrazně posbírala, spálila v kamnech a požádala o pomoc s vytvořením blogu. Koho, to je vám asi všem jasné. Děkuji, admine Radku.
Na mém pohádkovém blogu Matyldino povídání jsem prozatím publikovala většinu svých šuplíkových pohádek, povídek, příhod… a začala jsem psát i své reakce na různá témata, nebo co mě vyprovokovalo na internetu. Prostě moje každodenní povídání .
Doufám, že se vám u mne bude líbit a napíšete mi to. No, a pokud ne, napište to také. Abych věděla, co dělám špatně a mohla se vylepšit.
Zdraví vás Matylda
Obdivuji a chápu Matyldino odhodlání nedat se a psát, i když se jí do cesty stavěly různé překážky. Začínala jsem se “psaním” už někdy v pěti letech, ne snad že bych byla zázračné dítě a uměla sama psát, ale nutila jsem maminku, aby za mne psala různé pohádky a písničky včetně not, které jsem si vymýšlela a tak je za mne nejen přepisovala, ale mým jménem je dokonce posílala do rozhlasu Hajajovi a Hajadánovi, večerníčkovým skřítkům. Od obou mi přišly děkovné dopisy, což mi tenkrát přišlo úžasné a tím víc jsem maminku otravovala s dalšími dílky. Pak mě ta psací mánie přešla, ale když se děti rozeběhly do světa, najednou jsem měla počítač jen pro sebe a svůj volný čas a začala jsem se rozhlížet po internetu, kde se co děje či co je kde zajímavého. Začala jsem tu a tam přispívat komentáři na různá fóra a tato záliba mi zůstala dodnes. Blog o povídání a pohádkách se mi také líbí, podle mne je velmi přátelský, srozumitelný a je radost články v něm číst.
Krásné pohádky.. Jen jsem zběžně proletěla, ale zastavila jsem se u povídky o malé Nikolce.. Nějak mě to dojalo.. Asi jako když jsem nedávno jela do města a v autobuse byl malý chlapeček, který taky nemohl chodit.. Říkám si, že ten svět někdy není spravedlivý. 🙁 Stránky už mám uloženy, abych se k nim mohla vrátit.. Budu se těšit na další pohádky a držím palce, opravdu krásné příběhy. 🙂
Jani, jsem ráda, že se vám blog i Pohádky líbí 🙂 Že zase nakouknete, napíšete i pod jednotlivé pohádky či příběhy, jak a co se vám líbilo či nelíbilo 🙂 Těším se na Vaši další návštěvu 🙂
Tak už jsem přečetla jednu povídku a je hezká a dobře se čte.