Končím celodenní směnu.
Unavená a opravdu se těším domů, do svého bezpečí, klidu a pohody.
Přemýšlím o tom, jak se neskutečně těším na svoji postýlku a v duchu promítám, co všechno ještě musím udělat, než se tam dostanu. Co si ale slibuji, je to, že určitě budu spát jako špalek.
Vyjdu ven a můj pohled se upře na oblohu
Myšlenky, plány a touhy jdou najednou stranou. Na obloze je nádherně rozprostřená dvojitá duha. Jedna vede svými jasnými barvami a druhá nad ní, je trochu zastřená, jako by byla v dáli. Nádhera. Byla tak krásná, že to vykouzlilo úsměv na tváři. A nejen můj. Kolemjdoucí lidé se zastavili a volali na sebe s úsměvem. „Ta je krásná, koukejte.“ Čas, který plyne neskutečně rychle, se zastavil.
První myšlenka, rychle, kde mám mobil? Sice to není kvalitní fotoaparát, ale to zkrátka musím mít. Začala jsem fotit, otočím se a vidím, že nejen já, ale i ostatní dostávají podobný nápad. Inu proč ne. Ta nádhera stojí za to.
Cestou domů jsem přemýšlela, co to vlastně duha je
Jasně ze školy si ještě pamatuji, že se jedná o optický úkaz, který vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Ale zajímá mě trochu víc. Již Aristoteles prosazoval, že vzniká odrazem světla ve vodních kapkách. René Descartes kolem roku 1637 byl první, kdo duhu vědecky popsal, ale nedokázal vysvětlit její barevnost. Komu se to podařilo, to byl až Isaac Newton, který pochopil, že paprsek, který prochází dešťovou kapkou, se rozkládá na jednotlivé barvy.
Tato byla dvojitá, to jsem ještě neviděla
A na to existuje také vědecké vysvětlení. V dešťové kapce může dojít nejen k jednomu, ale k více odrazům světelného paprsku. Ta druhá, byla větší a její barvy ladily opačně od té hlavní. Byla ale vidět slaběji a to už můj mobil nedokázal zachytit. Škoda.
Zajímavé je, že duha vyvolávala své tajemno v různých náboženstvích a mytologii
Například v křesťanství připomíná smlouvu mezi Bohem a člověkem. Tento příběh znáte určitě všichni, pojednává o potopě světa, kdy Bůh slíbil lidstvu, že už nikdy nebude taková potopa, aby zničila vše živé na celém světě. V mytologii starých Slovanů se zase věří, že když se muž dotkne duhy, je vytažen do nebe a stane se z něj démonické stvoření. A samozřejmě jiná kultura, jiný příběh. Vznikaly i různé povídky, pověsti a pohádky. Třeba, kdo dojde na konec duhy a začne tam kopat, nalezne hrnec zlaťáků nebo poklad.
Jak jste na to vy?
Duha je úžasný jev, vždy po dešti, nejlépe když je lehký vlahý, a pak slunečno a krásný vzduch a následuje duha to je nádhera a třeba někde v lese, když člověk jde nebo někde na kopci kde má super rozhled do okolí tak je to fantazie.
Jsem na tom podobně. Příroda mě dojmout dokáže. Může se například jednat právě o duhu nebo i červánky. Člověk se zasní a pokud má tu krásu navíc ještě s někým možnost sdílet, je to zážitek, jak se patří. Oceňuji hezkou fotku.
jo jo to je krása! Co ta příroda dokáže.
vždy koukám,jestli nějakou duhu neuvidím,jeto krásný pohled na barevnou oblohu
I já jsem letos jdnu dvojitou duhu viděla, možná to byla ta samá. Nefotila jsem ji, nejsem zastáncem fotogarfií. Ale hend jsme si volali s kamrádkami, anbychom zjistili ze kterých částí je a není vidět.
Jako pražské dítě jsem duhu skoro nikdy neviděla, ale jednou přece, byla jsem s ostatními dětmi na školním hřišti a náhle začalo pršet a přitom svítilo i sluníčko. Podívala jsem se na nebe nad námi, co se to děje a v tom jsem ji uviděla, přesně tu Petrou zmiňovanou, dvojitou duhu! Jedna nádherně vybarvená, druhá jakoby v mlze, sotva znatelná. Všichni jsem na to zírali a už nám ani nevadilo, že jsme promoklí. Za chvilku bylo po dešti a i duhy zmizely, ale ta vzpomínka mi zůstala dodnes.
Jsem ráda, že nejsem jediná, která fotí, i když jde unavená z práce 🙂 Krása a vzpomínky na dětství ……
duha je super, líbí se mi jak příroda dokáže být krásná