Nedávno jsem četla článek, který se lehce dotkl problematiky, zda mít či nemít doma zvíře.

Autor vřele doporučoval nějaké to zvířátko dítku pořídit, aby se učilo zodpovědnosti k nějakému živému tvorovi, což mu má pomoct v dospělosti starat se o svou rodinu. Ne že bych autorův názor úplně zavrhla, ale zas že by byl až tak dobrý, to si nemyslím.

Myšlenka, naučit dítě zodpovědnosti je vynikající

Ale je třeba se zamyslet nad tím, jak ho učit. Ještě než jsem se vdala a měla děti vlastní, vídala jsem kamarádky a známé, jak venčí různé pejsky, kočičky, dokonce někdo nosil do parku i morče a nechal ho tam trošku proběhnout. Ptala jsem se, proč je chodí venčit sami, kde jsou děcka a vesměs jsem dostala odpovědi téměř stejné, dcerka či syn si přáli pejska (morče, kotě atd.), rodiče mu vyhověli, ale dítko tato živá hračka velmi brzy přestala bavit, přesedlalo k jiným zájmům a teď co se zvířátkem? Je jasné, že tedy veškerá péče zůstala na rodičích a pokud už dítě vůbec šlo se svým vytouženým zvířátkem ven, tak jen z donucení a s nepěknými ksichtíky, o brblání nevhodných slov ani nemluvě.

Za pár let jsem se vdala a pořídila si tři děti, tedy spíš kluky, děti jsem vlastně neměla, kdosi říkal, že když nemám mezi nimi holku, že to nejsou děti, jen kluci. Přemýšlela jsem, jak své dorůstající kluky naučit péči o živá zvířátka, v našem případě jsme plánovali pejska.

Do paneláku je to, jak já říkám, poslední stupeň vhodného zvířete, a to ještě pejsek malý vzrůstem a pokud možno slabým hlasem, aby štěkotem nenervoval sousedy v okolních bytech. Jak brali rozum, dostal každý hračku, plyšového pejska a musel se o něj jako starat. Snažila jsem se jim vysvětlit, že i hračky jsou živé, jako oni, že je bolí, když je tahají za ocásek, trhají ouška, dloubají očička či dokonce s nimi házejí. Musí papat, mít často čistou vodu a chodit ven. Nevím, jestli jsem to vzala za správný konec, ale když jsme pak pořídili do domácnosti opravdového živého pejska, kluci se předháněli, kdo mu dá vodičku, kdo papání a ven s ním chodili všichni společně.

Časem sice trochu ochladli, ale nikdy neměli problém s ním dojít ven, něco po něm uklidit, nakrmit ho a dát mu čerstvou vodu. Tento systém doporučuji jako takovou zkoušku, když u toho dítě vytrvá, je jistá naděje, že se dokáže dlouhodobě postarat i o své živé zvířátko.

Nejtěžší je, rozhodnout se, jaké zvíře je pro díte a do naší domácnosti, nejvhodnější.

Když bych bydlela ve vlastním domě se zahradou, asi bych neváhala a pořídila většího psa, vlčáka nebo kolii či labradora. Velkých plemen je dost, stačí se rozhlédnout po internetu. Vybrat zvíře do bytu je ale už mnohem těžší. Když budu bydlet v bytě maličkém jako klícka, nemohu si pořídit “chodící” zvíře, tedy například pejska nebo kočičku, všude by mi překáželi a naopak i já jim.

Měla jsem kamarádku, ti měli byteček maličký. Pokojík a ještě menší kuchyňku a když rozložili sedačku na spaní, dali na jednu volnou stranu malý konferenčák, na druhou křesílka a bylo skoro plno. Do těchhle prostor měli ještě vlčáka, pěkně velkého a ten si lehl na poslední volné místo, třetí stranu sedačky. Když jsem ho chtěla překročit, na délku, tak on se přesně ve chvíli, kdy jsem užuž došlapovala na jeho druhém konci, zvedl. Kde jsem skončila vám jistě nemusím popisovat v živých barvách. A abych nezapomněla, ještě dvě holčičky tam s nimi žily.
To píšu jako příklad naprosté nevhodnosti zvířete v takovém bytě.

Čím menší byt, tím menší by mělo být i zvířátko.

Doporučovala bych rybičky, nekřičí, nevenčí se a pokud se jim mění voda, ani nejsou cítit. Pak jsou vhodné například želvičky, křečci, morčátka, u nich je ale třeba velmi často čistit bedýnky (záchůdky), aby nebyla cítit. Za nimi následují andulky, korely, větší ptáky nedoporučuji, čím větší a silnější pták, tím má silnější hlas, je z něj víc odpadu, zápachu a hlavně plastové části klecí (krmítka, koupelny) jejich zobákům neodolají. Už korela se dokáže z takové koupelny vylámat do hodiny, a to je dle velikosti druhý, v domácnosti nejčastěji pěstovaný pták.

Také křečci jsou v tomto směru velmi přičinliví.

Nedávno se v Černých ovcích řešila reklamace částečně plastové klece výslovně vyrobené a určené pro křečky a v odmítavém dopise se psalo, že reklamace se neuznává z toho důvodu, že ji prokousal hlodavec, tedy křeček. Křečci také umějí zdrhat z mělčího akvárka, takže co neprokoušou, přelezou. Chce to pro ně akvárko aspoň třikrát tak vysoké, než jsou oni sami i vyšší.

Před lety byl velký boom se zakrslými králíčky, každý ho chtěl mít doma.

Nemohu říct, že by to bylo vhodné zvíře do bytu, dokáže vyskočit z akvárka třičtvrtě metru vysokého, takže je lepší klec, ale ty zas mívají plastové podlážky a on, jako noční hrabavec, ho dokáže časem prodřít až na podlahu. Na to noční hrabání upozorňuji obzvlášť významně, protože se nevyspíte. Také zápach je z něj hodně silný a každý den mu čistit klec se vám asi chtít nebude. Já měla už druhý den, co s nimi přijeli mladí na návštěvu, pocit, že bydlím v králíkárně. Také se mají pouštět z klece ven, co nerozkoušou, to počůrají a obobkují.

Myslím si, že je dobré poradit se s veterinářem, říci mu o svých bytových podmínkách a pak dát na doporučení.

Veterinář by nám mohl poradit, jakého zvířecího miláčka si pořídit, jakou potřebuje pravidelnou péči, preventivní očkování atd. Mnohdy si ani neuvědomujeme, co všechno je třeba pro našeho miláčka koupit, aby žil s námi svůj šťastný život. Také by nás pan doktor mohl seznámit s lidmi, kteří právě to které zvíře chovají. Příklady takzvaně táhnou a je rozhodně lepší změnit volbu zvířete, než mu neposkytnout podmínky pro něj vhodné.

Vrátím se skoro na začátek, abych připomněla, že je třeba nejdřív dítě vychovávat pasivně, péčí o hračky, než mu následně pořídíme živé zvířátko. U dítěte, které dokáže během půl hodiny zničit všechny své hračky, co našel pod stromečkem, není pravděpodobně záruka, že by se ke zvířátku nechovalo také tak. Protože jinak starost o ně zůstane nám, rodičům, už navždy.

Jaký máte názor vy?