Kolikrát už tuhle větu člověk slyšel nebo i vyslovil.
Je to pravda. Všichni nemají to štěstí, že mají partnera, který je miluje – ale, mají zase děti, které je mají rády. A jsou zde vnoučata, která nás mají také ráda. Ten, kdo děti nemá, má přátele a kamarády, kteří vás mají rádi.
Pokud se zařadíme mezi ty, co jsou sami na světě a přátele nemáme, musíme se naučit mít rádi sebe sami.
A to je to nejtěžší ze všech variant. Nebudeme se dívat ani do zrcadla, jak vypadáme ani nebudeme lkát, že nás nikdo nemá rád. Musíme se naučit s tím žít.
- třeba tloušťka se musí umět nosit, a proč ne
- kolik lidí je hubených a má stejný problém
- kdybychom byli všichni stejní, jak by to vypadalo
- máme křivé nohy
Všichni nemohou být modely na stránkách časopisu
A co velký nos? Přece nevadí, kolik hereček takový nos má, nic s tím nedělá a přesto jsou úspěšné. To, že nás hlodá myšlenka, že nikoho nemáme, kdo by nás měl rád, by nás měla nasměrovat do našeho vnitřního já a zeptat se sami sebe – proč? Zřejmě bychom měli na sobě něco změnit, aby to takhle nebylo. Vždycky se dá začít a nikdy není pozdě.
Tato úvaha mě zavedla k zamyšlení nad tímto tématem proto, že u nás v ulici asi takový člověk je.
Paní, tak šedesát let, a je sama
Trochu se známe. Sourozence nemá, muže měla, ale děti ne. Jen velký dům, který nikdo nezdědí. Pokud se potkáme, sotva odpoví na pozdrav, je stále zamračená. Když jsem se jí zeptala, jak se jí vede, už bych to nechtěla slyšet znovu. „Jak se asi můžu mít, jsem sama, nikoho nemám, chlapa si hledat nebudu, a přátele? O ty nestojím, co je to život? Proč tady ještě vůbec jsem?“ Docela mě zaskočil tento přístup k životu a radu, že si má najít nějakou přítelkyni, s kterou by mohla jet třeba na výlet, nebo si zajít do kavárny …, řekla, že nemá zájem. Bylo vidět, že je naštvaná na celý svět a nehodlá s tím nic dělat. To je potom těžká věc.
Doufám, že vy, co to čtete, nemáte žádný problém a máte rádi aspoň sami sebe, pokud nikoho nemáte
Je to důležité. Když nebudeme mít rádi sami sebe, nebudeme mít rádi nikoho jiného. Pravda je asi taková, že nedostatek lásky k sobě je kořenem všech dalších našich problémů.
Mysl dokáže udělat zázračné věci – jen chtít. Každý to musí zvládnout sám. Když budete v souladu se svým nitrem, získáte lepší pochopení sami sebe a stanete se odolnějšími proti kritice.
Co máme za sebou a co před sebou, je málo důležité ve srovnání s tím, co máme v sobě.
S hlavní myšlenkou článku vřele souhlasím, když nedokážeme mít rádi sami sebe, jak potom můžeme mít dobré vztahy s ostatními lidmi? S podobnou paní, která se jen mračila na svět, jsem se setkala v nemocnici; byla jsem po operaci a samozřejmě mi nebylo nic moc dobře, ale přesto jsem si všimla, že tahle sestřička se za celý den služby ani neusměje, žádný vtípek neprohodí, pracuje tak nějak mechanicky, s nechutí a vlastně jen proto, že musí. Když už jsem mohla vstát a chodit, jednou jsem sebrala odvahu a na chodbě se jí zeptala, proč se za celý den ani nezasměje a ona mi odsekla, že nemá proč. Nevím, co ji trápilo, ale myslím, že se o problémech má hovořit, jak se říká, sdělená bolest, poloviční bolest a už jen tím, že se se svými problémy někomu svěříme a vypovídáme se z nich, tak se nám značně uleví. Ostatně pohled někoho druhého nám třeba i pomůže problém vyřešit nebo aspoň zmírnit.
Naučme se nosit svá lepá kila tak, aby nás netrápila, velký nos se také jaksi zkrátí, když se bude tyčit nad krásným úsměvem. Pokud se budeme k okolí chovat mile a přátelsky, tak si ostatní po nějakém čase našich nedostatků už ani nevšimnou a budou nás brát jako přítele či kamarádku a ne jako nesnášenlivou a hádavou tlustoprdku se zahnutým zobanem. Není lepší vidět, že nás někdo odmění úsměvem, který prozradí, že nás rád vidí, ať už máme padesát či sto kilo nebo máme nějaké jiné nedostatky?
Tu zamračenou paní z článku bych asi zkusila zpacifikovat buchtou a kávičkou, ať už bych ji donesla k ní nebo naopak paní pozvala k sobě. Nabídnout jí třeba donášku velkého nákupu či pomoc s úklidem, možná ještě není pozdě na záchranu dříve jistě hodného a milého človíčka, aby zas dokázala věřit lidem a mít je ráda.
Už jsem to vzdala, paní je čilá – určitě čilejší než já, nakupuje si sama, pozvání na kafe odmítla, že nemá čas a vlastně naznačila, ať se nestarám. Když není zájem, nedá se nic dělat.
To máte pravdu, jenže to lidé jako Vy a já těžko snášejí. Můj bývalý říkával – Ty jsi neměla být účetní, ale sociálka – a strašně ho rozčilovalo, že jsem se snažila lidem kolem sebe pomáhat. Tak snad někdy příště někdo jiný Vaši pomocnou ruku přijme s povděkem.
Neumím být sama. Patřím k lidem, kteří mají rádi společnost, mají hodně známých a kamarádů. Jsou ale povahy opačné. Znám dost lidí, kteří žijí v ústraní a jsou s tím spokojeni. Nemají potřebu vyhledávat zábavu a jak se lidově říká, s někým si pokecat. Stačí jim jen procházka a pozdravit se se sousedy. Věřím, že by hodně lásky dali spíš čtyřnohému spolubydlícímu a budou naprosto šťastní.
Každému člověku se vrací to, co ze sebe sám vyzařuje.Dnes existuje mnoho terapií na to,aby se člověk podíval sám do sebe a následně něco změnil.Jen se podívat na internet.|Stačí opravdu málo a pak přijde láska, pocity štěstí a radosti. Všem,kteří to potřebují držím palce!
Po přečtení článku jsem si tak říkala,že paní třeba zatím nenašla správnou přítelkynia.A pokud by ji potkala určitě by škarohlídství zmizelo a i to,že nikoho již do svého života nepustí.