Kolikrát už tuhle větu člověk slyšel nebo i vyslovil.
Je to pravda. Všichni nemají to štěstí, že mají partnera, který je miluje – ale, mají zase děti, které je mají rády. A jsou zde vnoučata, která nás mají také ráda. Ten, kdo děti nemá, má přátele a kamarády, kteří vás mají rádi.
Pokud se zařadíme mezi ty, co jsou sami na světě a přátele nemáme, musíme se naučit mít rádi sebe sami.
A to je to nejtěžší ze všech variant. Nebudeme se dívat ani do zrcadla, jak vypadáme ani nebudeme lkát, že nás nikdo nemá rád. Musíme se naučit s tím žít.
- třeba tloušťka se musí umět nosit, a proč ne
- kolik lidí je hubených a má stejný problém
- kdybychom byli všichni stejní, jak by to vypadalo
- máme křivé nohy
Všichni nemohou být modely na stránkách časopisu
A co velký nos? Přece nevadí, kolik hereček takový nos má, nic s tím nedělá a přesto jsou úspěšné. To, že nás hlodá myšlenka, že nikoho nemáme, kdo by nás měl rád, by nás měla nasměrovat do našeho vnitřního já a zeptat se sami sebe – proč? Zřejmě bychom měli na sobě něco změnit, aby to takhle nebylo. Vždycky se dá začít a nikdy není pozdě.
Tato úvaha mě zavedla k zamyšlení nad tímto tématem proto, že u nás v ulici asi takový člověk je.
Paní, tak šedesát let, a je sama
Trochu se známe. Sourozence nemá, muže měla, ale děti ne. Jen velký dům, který nikdo nezdědí. Pokud se potkáme, sotva odpoví na pozdrav, je stále zamračená. Když jsem se jí zeptala, jak se jí vede, už bych to nechtěla slyšet znovu. „Jak se asi můžu mít, jsem sama, nikoho nemám, chlapa si hledat nebudu, a přátele? O ty nestojím, co je to život? Proč tady ještě vůbec jsem?“ Docela mě zaskočil tento přístup k životu a radu, že si má najít nějakou přítelkyni, s kterou by mohla jet třeba na výlet, nebo si zajít do kavárny …, řekla, že nemá zájem. Bylo vidět, že je naštvaná na celý svět a nehodlá s tím nic dělat. To je potom těžká věc.
Doufám, že vy, co to čtete, nemáte žádný problém a máte rádi aspoň sami sebe, pokud nikoho nemáte
Je to důležité. Když nebudeme mít rádi sami sebe, nebudeme mít rádi nikoho jiného. Pravda je asi taková, že nedostatek lásky k sobě je kořenem všech dalších našich problémů.
Mysl dokáže udělat zázračné věci – jen chtít. Každý to musí zvládnout sám. Když budete v souladu se svým nitrem, získáte lepší pochopení sami sebe a stanete se odolnějšími proti kritice.
Co máme za sebou a co před sebou, je málo důležité ve srovnání s tím, co máme v sobě.
řekl bych: celý článek – je to pravda. asi není co k tomu dodat
To je pravda jak člověk strárne mění se i jeho priority! A být sam není nic hezkého! Ja jsem vděčná že mam baječné rodiče, bráchu skvělěho chlapa se kterým máme úžasnou dceru a ty ty kamarady kteří dělají život veselejší!!!
Je to opravdu složitý problém akdyž už člověk cítí,že není s něčím spokojen, musí sebrat všechny síly a snažit se především sám něco změnit, například podívat se kolem sebe,není -li někdo na tom ještě hůř a třeba přemýšlet jak by mohl on druhému pomoci.
pomoci druhému? to se dnes bohužel moc nenosí, jaká škoda
A pomáhejte někomu, kdo o to opravdu nestojí…a pomalu ještě dostanete vynadáno, co se staráte … :-(, já už jsem z tohoto už “vyléčená”…
ve svete bílých lží….jeden pozná,že opravdu miluje az když lásku ztratí….
Je to věcí pohledu na svět a já jsem rozený optimista, vždycky vidím i za špatnými zkušenostmi něco dobrého. Jak se říká všecko špatné je pro něco dobré a já v každým hledám kousek světlé osobnosti, Tak bych se zachovala i v případě nazlobené paní, úsměv a milý pozdrav by jí možná trošku zlepšil den. A když né dnes, tak třeba zítra nebo pozítří. Když se tak zamyslím nad příběhem, je to človíček, který je neskutečně smutný a potřeboval by vrátit radost ze života.
Tohle je opravdu dost složité téma a záleží na pohledu. Člověk se naučí milovat podle toho jak je vychováván a jaké jsou v něm vypěstovány city. Člověk může mít rád sám sebe, svou rodinu, to co dělá, když začne být nemocný, bude milovat život, krajinu kam jezdí od dětství. Moc těžká otázka a taky se na ni těžce odpovídá. Ale mám moc rád třeba moje rodiče. Člověk si během života uvědomuje, co vše do něj investovali a to nemyslím jen materiálně, ale i láskou, citem, vědomostmi, časem. A člověk, byť se bude snažit sebe víc, jim toto vše vlastně ani nestačí vrátit.
A taky mám moc rád život jako takový. Je to dar, který nám byl dán shůry a proto si ho má člověk vážit a užívat si ho.
Ono je někdy těžké slyšet pravdu a bolí to, člověk se s tím špatně vyrovnává, já když třeba vídávám mladé holky a jsou i pěkné, ale až přímo tlusté, tak mi věřte, že to není zrovna krásný pohled, já vím, každý je nějaký, ale čeho je moc, toho je příliš.
plně souhlasím
Tak to je pěkný článek.Naštěstí nepatřím do té smutnější kategorie. Mám manžela, dceru. Sice mně někdy trochu zlobí a já zas je, ale jsem moc ráda, že je mám. Manžel mi říká, že jsem šťastný člověk a já mu dávám zapravdu.Vždycky všechno nevychází jak by si člověk přál, ale když někdy čtu a nebo vidím, co někteří lidé dostanou v životě naloženo, tak si říkám, že moje starosti jsou pouhé maličkosti. A s tím jak vypadám, jsem spokojená.
Mít rád sám sebe je někdy dost obtížné, ale není to nemožné.
jsem při těle a nic s tím nemužu udělat díky svejm zdravotním problémum tak musím brát život tak jak to je,je jasný,že bych ráda něco zhubla ale mám smulu
pozitivní přístup k životu je důležitá věc,asi se s ní člověk musí narodit.Já měla štěstí a mám ho.Tak hlavu vzhůru.
Jak jsem už tady kdysi psala, že život je takový jaký si ho uděláme, už jak jsme se narodili nám bylo dáno co vše v tomto životě prožijem a je jen na nás to příjmout takové jaké to má být a musíme si to odžít a to jak to odžijeme je právě na nás.Hlavní je mít se rád a usmívat se na ostatní.:)
Trochu jsem přemýšlela o tomto příběhu a musím dát za pravdu Plazmicovi – jsou situace, které pochopí jen ten, kdo jimi prošel. Spíš než bych paní doporučila kamarádku (ona jí celý život”nepotřebovala, nevyhledávala” možná ani neví jak by si ji měla najít, protože to neumí) snažila bych se jí nějak pomoc sama – nějakou drobností, kterou sama zvládnu a nezabije mě :). Zkrátka bych se snažila získat její srdce – nakonec i vy můžete být prima kámošky 🙂 – jen to bude chtít trpělivost a čas….
takový trochu smutný článeček… ale je to v každém z nás, jestli pojmeme život aspon trochu pozitivně nebo negagivně. cháu třeba lidi s depresema, protože jimi sama trpím, ale pořád jde o to, snažit se ten život, tu krátkou návštěvu tady na zemi, si aspon trochu užít
Začátek hezky napsaný, ale už jsem to tady někde četl, je to jak opsané, zbytek už není nic moc, všeobecné věci milionkrát napsané kdekým, každý má své problémy a to už je druhá věc mince a ten kdo to píše by se s nimi musel seznámit nebo si jimi projít, aby to mohl pochopit někdo určité věci a situaci nikdy nepochopí, jiný zas nepochopí onoho a každý má jiný osud a je to boj.
Vše začíná uvnitř každého z nás. To, jak se v mysli stavíme ke svému životu, nás hodně ovlivňuje. Já mám taky spoustu různých starostí, ale k životu to prostě patří a věřím, že se všechno dá zase do pořádku.
Samotu sice vyhledávám, přesto jsem ráda mezi svými, kteří mě mají rádi a je jim se mnou dobře a mě s nimi taky.
Za naše nálady, zda je člověk plný optimismu nebo pesimismu také tak trochu může naše vrozená povaha. Někdo se lehce rozčílí, někdo je kliďas za každé situace. Najít zlatou střední cestu není vždy jednoduché. Pokud budou mít lidi rádi sami sebe, svět budou vnímat víc pozitivněji….
Že mám kila navíc? Tak jsem prostorově výraznější! Jak mi napsala kamarádka, když jsem jí psala, že si mne moje váha neváží: Přeci člověk se zlatým srdcem a nervy z ocele nemůže vážit pár kilo. Hlavně když jsi zdravá a má Tě někdo rád.
Aby člověka měl někdo rád, musí mít napřed rád sám sebe. Pak je jedno, jestli je tlustý či má velký nos. 🙂
Když jsem byla mladá, tak jsem si pořád hlídala váhu a připadala jsem si tlustá. Teď, když se podívám na staré fotky, tak vidím, že jsem byla jak nitka.
A teď? Už dávno nejsem štíhlá, mám nějaké to kilčo navíc a víte co? Je mi to fuk. Hlavně že jsme v rodině zdraví a to je to hlavní. A že se máme rádí!