Vyprávění příběhů je lékem pro každou lidskou duši.
Avšak v dnešní, uspěchané době nám všem chybí čas, trpělivost a často také empatie k lidskému osudu jako takovému. Jen málokdo z nás se ve víru všedních událostí dokáže zastavit, zvednout oči od svých mobilů a věnovat čas někomu, kdo jen tiše posedává na lavičce v parku a opírá se o svou hůl. Tu a tam se poohlédne kolem po spěchajících lidech a zase zabředne do svých vzpomínek, které přeříkává už jen sám pro sebe. Není nikde nikoho, kdo by o ně projevil zájem, kdo by je s trpělivostí vyslechl.
Ovšem pokud se na chvíli pozastavíte, a přisednete na lavičku k tomu, jehož tvář brázdí hluboké vrásky, dostane se vám po chvíli vyprávění velké odměny. Přesunete se jako mávnutím kouzelného proutku do doby, kdy ulice města nebrázdily stovky aut a motocyklů, kdy si kluci hráli jen s obyčejnými hliněnými kuličkami a kdy odvaha a přátelství mezi lidmi nebyly pouze prázdné pojmy. Zkrátka svět, který navždy zmizel a jen tu a tam se dostane na denní světlo skrze vyprávění. Ne nadarmo se říká, že kdo nechce naslouchat, nic se nikdy nedozví.
Spisovatelka Jitka Závodná si takto vyslechla desítky příběhů.
Nejzajímavější z nich pak sepsala a z nejlepších z nich sestavila celou knihu.
Kniha má název Osudy válkou změněné a obsahuje celkem dvanáct povídek, které všechny souvisí s obdobím druhé světové války či poválečným obdobím.
Cílem knihy není čtenáři předložit předem určitý názor na období padesátých let, ale prostřednictvím různorodých příběhů poodkrýt náhled na složité životní období prostých lidí, kteří svými malými či velkými činy pomáhali utvářet složité dějiny naší země.
Jsem moc ráda, když občas s babičkou máme ´chvilku´a ona vypráví, jaké to kdysi bylo. My mladí už si některé věci ani nedokážeme představit. A to je škoda. Lidi by měli vědět, jaké to je, žít ve válce a hlavně by měli vědět, jak jí předejít. Dnešní šílený uspěchaný svět a jeho situace se vyvíjí taky šíleně a já doufám, že se žádné války, tady v naší republice, nedočkám…
Vypadá to jako zajímavá knížka, asi se po ní podívám. Nejsem sice nějak extra vzdělaná, ale historie mě zajímá. V poslední době jsem se i nějak zakoukala do filmů s válečnou tématikou (místo obvyklých komedií a slaďáků) a nějak se mi to nelíbí. Mám takový nepříjemný pocit, že z těch časů, kdy chtěl jeden člověk poroučet všem, jsme se stále nedostali. Jen to teď není diktatura jednoho člověka, ale společenství lidí, kteří si myslí, že jsou něco víc, než ostatní a my obyčejní lidé, kteří tvoříme v největší míře státy a další, tak to odnášíme nejvíce… A to, co se děje teď, mezi pány Trumpetou a Uníkem.. Aby tady brzy nebyla další válka. I když ono se někde válčí pořád, Sýrie, Irák.. Další varianta je, že se toho ani nedožijeme, protože se naše Zemička naštve a budeme mít všichni utrum. Jej, snad je to trošku srozumitelné..
to, že vyprávění starších lidí jsou poučná je nezpochybnitelná pravda. Zapomínat na to, co se stalo, se nesmí. Opravdu je nutné si stále připomínat minulost, i když ne vždy jsou příjemné vzpomínky. Škoda, že nejsem žádný vášnivý čtenář, protože si myslím, že tato knížka bude dost dobrá.
Ma válku nemáme zapomínat. Moje maminka mi vyprávěla co jako děti prožily v 2 světové. Doufám, když se podívám a zamyslím nad dnešními mocipány, že my všichni nic takového nezažijeme.
Kdysi mi moje babička napsala do památníku “Je dobré znát minulost národa, abychom pochopili jeho budoucnost”.Myslím, že vyprávění starých lidí je velmi důležité pro to, abychom si minulost nějak reálně zobrazili.Obecná pravda o minulosti vlastně neexistuje.Je velmi zajímavé sledovat, co se učí v dějepise na základní škole.Až pamětníci zemřou, zbydou nám jen knihy, proto je velmi užitečné jejich příběhy sepisovat.
Knížku si moc ráda přečtu.
Knihám s válečnou tématikou se už taky vyhýbám. Asi je to tak, že my starší jsme si už toho prožili tolik, že hrůzy si připomínat nemusíme. Ale rozhodně je potřebná pro ty mladé. Aby věděli, co se dělo, aby sami mohli pomoci tomu, aby se znovu něco takového stát nemohlo.
Na to, čo to bola 2. svetová vojna a aké nešťastie priniesla by sme nemali zabúdať a mali by sme si to stále pripomínať, hlavne pre mladých. Ja som 2. svetovú vojnu zažil ako dieťa, veľa si už toho nepamätám, iba z rozprávania môjho brata, ktorý v 2. svetovej vojne bojoval. Na tie hrôzy nesmieme nikdy zabudnúť.
Krásně napsáno, lépe bych to nenapsal, shon, divná dnešní doba, divní lidé, ale kdy lidé nebyli divní, všechny války a všechna historie je jen o lidech, kteří vše ničili a zneužívali a jinak to nebude, jsou nepoučitelní a sami sebe hubí od nepaměti.
Táketo knihy by sa mali stále písať a vydávať, aby aj ďalšie generácie vedeli, čo sú to hrôzy vojny a hlavne, aby sa z toho poučili.
20 bodů do adventu za pravdu. O válce, jejich hrůzách a nejen nacistické persekuci bychom měli neustále připomínat všem.
Ja celkově moc na knížky nejsem nějake zajimavé članky to jo ale u knižem mě to vždy baví do poloviny a pak už jen malokdy dočtu =(
Moje maminka je na světě už bezmála 87 roků. tak mám o tom období nějaké informace od ní. Ale už jsem je slyšela tolikrát, že bych si už takovou knížku nekoupila.
Člověk musí mít hodně trpělivosti na poslouchání starých lidí,. když už ty příběhy slyšíte třeba po páté. Ale já se snažím.
Válečné téma a červená knihovna – to není můj šálek čaje. Ale uznávám, že jiným se tato témata líbí a určitě si tuto knížku oblíbí.
Mně tato knížka přijde taky jako zajímavá, příběhy mám raději než celý román
Já mám sice ráda knihy dobrodružné a kriminálky, ale myslím, že tuto bych taky přečetla.Že bych se do ní vžila, protože i jako bývalá pečovatelka jsem si vyslechla různé příběhy lidí. A je pravda, že v dnešní době se lidé stále odcizují. Co se mezilidských vztahů týká, bývali lidé družnější.
také moc válečné knihy nemusím,souhlasím z babičkou,mám radši když se u knížky zasměju, proto je mým favoritem Betty Mac Donaldová
jjo, Vejce a já 🙂
To jsem také četla, je to super.
Knihy s válečnou tématikou máme doma hodně, ale to není pro mě. Manžel odebírá i časopisy, kde se píše hodně o historii a válkách, také věčně sleduje v televizi tyto pořady, zajímá se o to, ale kolikrát už i já to “musela” vyslechnout, třeba při práci v kuchyni .. Kolegyně, co válku zažila, říkala, že ten, kdo ji nezažil, tak se o to zajímá, ona ji zažila, tak nic takového nikdy číst nechtěla. Člověk by měl o tom něco vědět, jak lidé žili a co prožívali, už z úcty k těm, co to prožili, a přežili. Už jsem ale o tom slyšela třeba od tchána a četla dost, proto raději už ne. Jsou to smutné příběhy. Jsem veselá povaha a toto čtení mě nabádá k myšlení a jen mě rozhodí.
Knížka vypadá velice zajímavě, mám ráda příběhové knihy. Poptám se a určitě si jí přečtu.