Po dopsání románu se spisovatelka Ivana Nováková s vervou pustila do psaní fantasy povídek o čarodějích. Výsledkem je sbírka provázaných příběhů s názvem Pohádky o čarodějích.

Jaké byly Vaše spisovatelské začátky?

Jako první mi naskočilo slovo „krušné“. Ve skutečnosti jsou však obtížné právě spisovatelské „prostředky“, pokud člověk nebere začátky jako dobu od bodu, kdy napsal první samostatnou větu, do chvíle, kdy je jeho dílo publikováno.

Mé autorské začátky byly tedy plny naděje a optimismu. Tvořím lehce, rychle a cílevědomě. Dát dohromady román nebyl žádný problém. Donesla jsem jej osobně přímo do nakladatelství Mladá fronta. Tamní redaktorka mi dokonce řekla, že je napsaný velmi kultivovaně, ale vydávat ho nebudou, bla bla bla. Patřičné zdůvodnění si každý, kdo se pokouší vydat vlastní text knižně, doplní sám. Následovalo odmítnutí snad od všech nakladatelských domů této země, mnohdy několikrát. Ale to už jsem ve stadiu „prostředek“.

Nedávno vyšel Váš knižní debut Pohádky o čarodějích. Co byste o knize prozradila?

Myslíte něco, co není vysloveno přímo na stránkách? Hm. V pohádkách či fantasy příbězích jsou čarodějové často zobrazováni jako zavilé osobnosti prahnoucí po moci a bohatství. Nepřipadá mi to reálné. Kdybych byla věčně mladá a dokázala si vyčarovat všechno, co si usmyslím, okamžitě bych se přestala pinožit za nějakým jměním či úspěchem. Proč bych tím měla ztrácet čas? Ale myslím, že něco takového na rovinu říká hlavní hrdinka, snad ještě ostřejšími slovy. Jo, mám ráda Akira, ačkoliv je to dobrák a slušňák. Mě padouchové moc neberou.

Pro koho je kniha hlavně určená?

Další záludný dotaz. Píšu tak, aby se text líbil mně. Nesedám ke klávesnici s úmyslem zacílit na určitý okruh zákazníků. Takže bych tipovala, že Pohádky zaujmou starší ženy s bohatými životními zkušenostmi. Kupodivu však text oslovil i mladé dívčiny, zralé muže či děti prvního stupně základní školy. Takže asi píši pro romantické duše se smyslem pro humor, které považují smutné konce za laciný prostředek, jak si vynutit přízeň snobů a kritiků.

Proč jste se rozhodla psát zrovna pohádky?

Já se nerozhodla. Onehdy jsem viděla slovní spojení „fantasy příběh O Sněhurce“, což myslím vypovídá vše podstatné. Slovo „pohádky“ se mi hodilo do názvu, „fantasy povídky o čarodějích“ by znělo školometsky. To jste asi nechtěl slyšet, že?

Jak texty vznikaly a kolik zabrala příprava knihy času?

První a poslední povídka tvoří rámec celého příběhu. Ten se vyloupl sám jako legenda světa čarodějů, který jsem stvořila pro svůj první román. Šestice příběhů mezi nimi popisuje dobrodružství hrdinů v mezidobí. Překvapilo mě, jak snadno jsem vymýšlela náměty a zápletky. Celá sbírka vznikla v průběhu šesti měsíců roku 2012, ale od té doby jsem ji několikrát výrazně přepracovala. Za ta léta zaujala režiséra Jakuba Hejdánka, který podle nich napsal scénáře rozhlasových her. Koncem tohoto roku by měly Pohádky vyjít jako audiokniha.

Co píšete v současné době a jaké máte tvůrčí plány do budoucna?

Právě jsem dokončila román o čarodějce, která provozuje černou magii na poli lásky vedena těmi nejlepšími úmysly, což je vyasfaltovaná cesta přímo do pekla. Po prvním přečtení měli moji beta-čtenáři spoustu drzých připomínek, že je v knize málo kouzel a má nanicovatý závěr, takže jsem připsala další tři kapitoly plné magie a explicitního řešení hlavních zádrhelů. Uvažuji o volném pokračování, kde by vystupovaly především záporné postavy z předchozího díla, ale momentálně potřebuji napřít síly k aktivitě, která mi platí nájem (což tedy není spisovatelské řemeslo), a taky bych ráda přečetla hromady knížek, které se mi doma přes léto nakupily.

Máte nějaké literární vzory?

Pratchett, Kantůrek. Na vysoké škole jsem objevila Tolkiena. Tehdy o něm v naší krásné zemi vědělo pouze pár nadšenců. Zamilovala jsem se a svůj první román napsala v tomto duchu. Pak ale Peter Jackson natočil slavnou filmovou trilogii a spustil celosvětové šílenství. Najednou mě o Pánovi prstenů poučovali lidé, kteří jej v osmdesátých letech nedokázali ani přečíst. Zhruba v té době se mi ale naštěstí do rukou dostala Zaslaná pošta, a bylo vymalováno.

Máte pro psaní nějaký rituál, oblíbené místo nebo čas?

Dobrý dotaz zní, zda mám vůbec pro psaní nějaké místo. Ano, letos jsme si vybudovali já a spřízněný milovník počítačových her paralelně zapojené dokovací stanice. Předtím má díla vznikala v kratičkých časových úsecích mezi bitvami o jeden monitor. Taky si ráda hraji na spisovatele z filmů či románů. Vezmu si dovolenou, vypakuji rodinu z bytu, ráno ještě v pyžamu popadnu čtvrtlitrák kafe a zapínám stroj. Ale když inspirace udeří, nezavřu ji do dveří a nějaké rituály jdou do kopru. Pak dovádím okolí k šílenství tímto tvůrčím stylem – chvíli píšu, zaseknu se, vstanu od počítače a jdu dělat něco užitečného. Prakticky ihned mě políbí šarmantní múzák a já opět chvátám ke klávesnici, napíšu půl odstavce, zaseknu se… V rozích se sice povalují chuchvalce kocouřích chlupů, zato román je hotový za tři týdny. Muachachá.

Na závěr se zeptám, jaký je Váš vztah k e-knihám z pohledu čtenáře?

Léta jsem odmítala návrhy, abych vydala svoje díla jako e-knihy s poukazem, že jim sama neholduji. Nepřipadalo mi to fér. Nakonec jsem však podlehla nátlaku přátel, fanoušků a rodiny. Když prý nečtu e-knihy já, neznamená to, že ani nikdo jiný. Ale já osobně přečetla pouze dvě, které se v papírové formě nedají sehnat. Kouzlu elektronické obrazovky jsem dosud nepropadla, moc mě to mrzí.