Blíží se svátek Památka všem zesnulým, u nás jsou to lidově Dušičky.
Památku věrných zesnulých zavedl v roce 998 clunyjský opat Odilo.
Od 12. století se slaví 2. listopadu podle katolické církve, jako vzpomínka na mrtvé.
Mezi řadu lidových pověr patřila víra, že duše jednou za rok, v předvečer Dušiček, vystupují z Očistce, aby si odpočinuly od útrap.
Také se pekly tzv. dušičky, což bylo pečivo z bílé mouky ve tvaru kostí. Těmi se obdarovávali pocestní, žebráci a chudí lidé.
Tento svátek přetrvává staletí a všichni jej dodržujeme, ať jsme věřící, či ne.
Navštěvujeme hřbitovy, zapalujeme na hrobech svíčky a pokládáme květiny. A k tomu patří vzpomínky a rozjímání. Naši drazí, kteří s námi již nemohou být, se k nám tyto dny vrací v našich myšlenkách více než jindy.
I to počasí v tomto čase mokré a studené je pochmurnější, jako by vzpomínalo s námi. Plameny svíček se navečer na hřbitovech rozjasní a pokryjí tato místa plápolajícími světýlky.
Málo který hrob zůstane bez těchto jasných hvězdiček. Modlíme se za zemřelé a konají se za ně bohoslužby.
Dušičky, to je doba k zamyšlení.
Ale aby vše nebylo jen takové smutné, vzpomeňme si na vše, co jsme s nimi prožili radostí, štěstí a na úsměvy, které se nám vybaví. Dokud žijeme my, oni žijí s námi.
V našich srdcích i v našich myšlenkách.
Na Dušičky chodím na hřbitov docela ráda.zavzpomínat a potkám spoustu lidí,které jsem dlouho neviděla.Takže naši zesnulí po kterých je nám moc smutno pomáhají i při setkání se živými které máme rádi a rádi je vidíme.A večer.když je hřbitov ozářen spoustou světýlek je sváteční.tajemný a odcházím se slzičkami a úctou k zesnulým.
Co k tomu dodat, všichni už jste to pěkně popsali, lépe bych to neuměl, pro mě je to jen smutek a vzpomínky tahle tradice.
Taky se zajdu podívat na svojí milovanou babičku a dědu, zavzpomínat na ně, škoda, že už tu nejsou.
Na dusicky urcite zajedem na hroz rozsvitit svicku, zaspominat na lidi ktere mame radi a bohuzel tu nejsou. Samozdrejme ze dusicky neni jediny den kdy zajdem na hrob chodim celkem pradidelne. Ale na dusicky mam rada jestli se to tak da rict ze se da jit na hrbitov pozdeji v noci kdy byva obvykle uz zavreny a ja muzu vydet osvicene nahrobky svickami. Je to neco zvlastniho.
Lidově Dušičky, památka zesnulých připadá na den 2. listopadu. Památka se slaví od 10. století. V zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí
Dcera je květinářka, tak o věnečky se vždy postará ona. Na hroby jezdíme tak 4x do roka, až tu nebude ani maminka, tak jsme se s bratrem dohodli, že zrušíme hrob a necháme je rozptýlit. Oba nepatříme mezi časté návštěvníky hřbitova – raději na ně vzpomínáme doma u fotek, suvenýrů z cest, obrázků, ….
Já už se na to pomalu chystám, že udělám u hrobu větší úklid, aby bylo vše připraveno, až tam budeme dávat věnečky. Doubky už tam máme v květináčích.
Svíčky zapalujeme pravidelně a také tam máme jedno světýlko na baterii, které svítí pořád.
Na Dušičky to bývá na hřbitově hezky vyzdobené, všechny ty hroby jsou pěkně upravené, ale co naplat. Je to smutné, protože je to spojené s tím, že nám někdo odešel a moc nám chybí.
Dušičky jsou krásný svátek, všechno to tajemno, které vyvolávají plápolající svíčky na hrobech… Já dědovi na hrobeček sice přes rok nechodím, ale i po těch letech, kdy už není s námi, hodně často vzpomínám na to, co jsme spolu prožili – to mi dává víc než návštěva hřbitova…
Je to takový smutný svátek. I počasí mu většinou odpovídá.
Ano, dušičky jsou o vzpomínce, já vždycky vyprávím vnoučátkům, když je zrovna hlídám, jaké jsem měla dětství, co jsme s taťkou a mamkou dělali, a zapálím k tomu svíčku u fotek, které mám na poličce. Hodně se při tom nasmějeme, ale občas i pár slziček, když vyprávím něco smutného. Na hřbitov nechodím, mám je pochované daleko, a tak jen tak doma. Vzpomenu na všechny, kteří už tu se mnou nejsou a pošlu tichou modlitbičku do nebíčka.
Na dva hroby dáváme čerstvé chryzantémy, a věnečky. Svíčky nedáváme, pamatuji, jak kdysi mi babička říkala, že na hrobě svíčky nikdy nechce, prý, že by ji pálily do nohou….. vždycky si na to vzpomenu a svíčky nedávám. Ani na druhý hrob.
Jako každý rok se taky vypravíme na hřbitov, zapálit svíčku dědečkovi. Jinak tam moc nechodím, většinou jen babička. Většinou po návštěvě hřbitova brečím jak želva a mám depku ještě týden, tak tyhle procházky vynechávám. Výzdobu dělá babi sama, ale uvažujeme, že si objednáme nějakou změnu u šikovné kamarádky květinářky.